B8K9R5: Lily Böhmová (III. část)

B8K9R5: Lily Böhmová (III. část)

B8K9R5. Lily Böhmová. Přečtěte si další část! Absurdní až nereálné reálie ženského vězení.

B8K9R5: Eskorta

Byla jsem na vazbě už 9 měsíců. A to je fakt hodně dlouho i na místní poměry. Tradičně se rozezvučela siréna ohlašující čas vstávat, ustlat dle předpisů a připravit se na kontrolu stavu obžalovaných a odsouzených. Tady se tomu ještě neříká sčíták, stačí se u postele postavit do pozoru.

„B8K9R5 dneska eskorta,“ a zabouchl těžké dveře.

Že jedu eskortu do věznice mi řekli až ten den ráno. Není to obvyklé, běžně dají vědět aspoň den předem, aby si člověk stihl sbalit všechny ty krámy, co na vazbě nashromáždil. A že já jich za tu dobu měla fakt hodně.

Jel nás standardně plný autobus, muži vzadu, ženy vepředu, pouta, těžší případy „medvědy“, což jsou pouta připnutá k opasku a spojená s pouty na nohou. Hlídal nás nebezpečně vyhlížející rotvajler, dva mladíci se samopaly s krátkou hlavní, dva pouze s pistolemi u boku. Byla jsem ráda, že konečně opouštím vazbu, koneckonců každý vězeň, zblblý životem v bezčasí, je rád za jakoukoli změnu, byť je to změna k horšímu. Což byl tenhle případ.

Dětský tábor

Přijížděli jsme k nevině se tvářícímu bývalému dětskému táboru, dojem rušily jen vysoké zdi, modrá barva frajerů z vězeňské služby a modrošedé mundůry holek, které už nás vyhlížely ze zamřížovaných oken. Opět, každá situace, která vytrhne vězně ze zapomnění, je zážitek. Měla jsem eskortní vak tak narvaný věcmi (a bohužel hlavně knihami), že jsem se po výstupu z autobusu svalila na zem. Nikdo vám nesmí pomoci, tak jsem se tam chvíli válela jako brouk otočený na zádech, a pak se nějak dovlekla k příjmu. Tam nám naštěstí už sundali pouta. Z oken se samozřejmě ozýval řev smíchu, takže mi bylo jasné, že tohle nebyl ideální vstup do místní komunity.

Nacpali nás do malé místnůstky, kde jsme čekaly na odebrání vaků a přidělení mundůrů. Kromě nich u sebe člověk smí mít tři knihy, jedny tepláky, triko a mikinu. A propisku. A papír. Kontrola a přebrání mého vaku zabralo sílu čase, takže jsem si několikrát vyslechla poznámky typu: „Čaje, kundo, co tam ještě děláš. A nečum.“ Holky se tam znají, feťačky z ulice, už spolu seděly několikrát, takže to vypadalo spíš jak maturitní večírek.

Ani jsem si pořádně nezkontrolovala velikost vydaných hadrů, abych už vypadla. Naštěstí mají i velikosti pro mrňavé Vietnamky, systém se přizpůsobí všemu, já v té době měla asi 42 kilo, takže i pro mou postavu bylo na výběr.

Ta pravá zkouška ohněm

Pak jsme se posunuly na takzvané přijímací oddělení, kde člověk zhruba 14 dní čeká, než ho zařadí na oddíl. Jo, zapomněla jsem říct, tady už jste číslo. nová identita. B8K9R5.

Byla to hrůza, čekala jsem na balík, poměrně marně, takže opět nebylo co kouřit, protože na přijímáku na tom byli všichni stejně blbě. Takže nervozita značného stupně, řev, bitky, boj o vajgly a první kšeftování. Vězeň v zásadě potřebuje jen tabák a kafe, a má-li ho dost, může v pohodě směňovat i za zlaté řetízky, náušnice, prstýnky a všechno možné. Například léky, aby realita byla aspoň trochu méně reálná.

B8K9R5: Světla Světlé

„Je zvláštní, že lidé vždycky chtějí změnit ty, které nejvíce milují.“

Podle Kirkegaarda úzkost bytostně souvisí s prvotním hříchem a dědičnou hříšností. V úzkosti ze hříchu může člověk prožívat sám sebe jako duchovní bytost, což znamená, že má spojení s Bohem. Hřích je podle Kirkegaarda tím, díky čemu se člověk stává sám sebou. Jinými slovy tu jde o cestu individuace: ve hříchu se člověk stává jedincem, protikladem stádní bytosti. Tehdy je cele člověkem. Absolutně absurdně mimo.

Nicméně mě to přivedlo na myšlenku, že bych s věřícími, kteří sem docházejí zvenku, mohla studovat Bibli. Ne, rozhodně ne proto, že bych patřila k těm, kdo se ve vězení ze zoufalství na víru obrátí, já chtěla zjistit, o čem to vlastně je. Nikdy jsem Bibli nečetla, ačkoli samozřejmě vím, o čem pojednává, o něčem vím víc, o jiném méně, každopádně její znalost považuji za základ kulturního člověka, respektive intelektuála. A to se k intelektuálům tak hrdě hlásím a počítám se mezi ně.

Studiem Bible jsem si zadělala na další problémy, nevím, jak to dělám. Ať udělám cokoli… asi je mi dáno být vždy a všude středem pozornosti. Nechtěné pozornosti!

B8K9R5: Jakože cože?

„Čaje, kurva, co na mě tak civíš?“ „Promiň, na něco jsem myslela…“ „A ty máš děti, čaje?“ „Jo, mám 6letou dceru, stýská se mi…“ „Ty, já za dětma pláču každý den, každý den se večer modlím, aby byly v pořádku a aby ten trest už skončil.“ „A to je tvůj první trest?“ „Ale neee! Teď mám teda jen 2 roky za čorky, předtím jsem seděla 5 let za podvod a ještě předtím 3 roky za dealování.“ „A kdy jsi stihla být s těma dětma?“ „Jezděj na návštěvu, každý měsíc, teď už můžu i na odpoledne ven…“ „Čaje, nemáš nějakej tabák a papírky? Jak se vlastně jmenuješ?“ „Lily. Trochu tabáku a papírky ti vezmu na večeři.“ „Lilienkooo, jsi nejlepší, věř mi, čekám balík, všechno ti vrátím, mně můžeš věřit, ale jinak tady nikomu nevěř.“

Jde to i bez bitek?

„Ta Zoja je čím dál divnější, nezdá se ti?“ ptá se Jitka Hanky, protože nás ostatní považuje za přílišné nováčky, kteří se ještě neorientují. Jenže i my už víme své. „No jo, takhle si to zkurvit, mohla žádat o podmínečné propuštění a nechá se vyhodit z práce.“ „A má nějakej problém s náma,“ říkám já,“tedy se mnou určitě. Já jí totiž nebudu uhýbat nebo jí dávat tabák a kafe jen proto, že sedí už 6 let a nikoho nemá ani tady, ani tam, odkud pochází.“

Člověk nikdy neví, jak zacházet s ostatními, aby je proti sobě neštval, ale zas aby ho ostatní moc neotravovali. Zejména ten neustálý kolotoč tabák, kafe… Zoje hráblo a já mám bohužel právě tu vlastnost, že lidi, kteří po mně nějakým způsobem „jdou“, poštvávám proti sobě ještě víc. Takže to skončilo, jak muselo. Přišla za mnou na kuřárnu, když tam nikdo nebyl, kamery tam nejsou, chytla mě pod krkem a něco syčela bez hlavy a paty. „Dej tu ruku okamžitě pryč“ reagovala jsem ledovým a výhružným hlasem. Už jsem se chystala k nezbytné bitce, ale ona ruku sundala a odešla. Od té doby mě nechala být, možná až na drobné příspěvky na mou adresu, plné zloby, sama byla chudák plná zloby a nenávisti, chápu, že si potřebovala nějak ulevit.

B8K9R5

B8K9R5: Bylo to čestné?

Snad právě proto jsem ji nahlásila, že mě napadla. Nová věznice, nový OPAS. A já opět začínala oplétačkami s ním. Jsem neuvěřitelná.

Možná to nebylo fér, věci by si měly vězeňkyně řešit mezi sebou, ale potřebovala jsem se jí zbavit, nebyla psychicky v pořádku a já z jejích stavů občas fakt měla strach. Vím, co dokážou lidé v psychóze… A navíc. Zla už tam tak jako tak bylo tolik, že tenhle nadstandard jsem opravdu neměla chuť snášet.

Když se člověk zaplete s OPAS nejde nikdy o to, co dělají členově vězeňské služby, respektive, co by dělat neměli, vždycky jsou to odsouzení, kdo na věc doplatí.

Ale to kupodivu nebyl tenhle případ. Z doby pobytu na vazbě jsem se OPASu vyhýbala, zkušenost z vazby (ke kterým se ještě vrátím) mi jasně ukázala, že vyhrát nelze, i když i jako mukl přeci jen něco málo zmůžu. Málo, ale i tak. Bohužel to za to riziko a energii nestojí, s vnitřní policií je prostě lepší vycházet v dobrém, jak jinak.

Celý kriminál je přetvářka, tak proč ne tohle?

B8K9R5: Pro tentokrát dobrý

Zoju dali na jiné patro a já měla klid. Trochu. Pak tu byl další z mnoha přemnoha exotů. Jituška byla tzv. „baráková“, velká to funkce, něco jako předsedkyně třídy, a svou roli vykonávala s nasazením žačky 6. třídy. Ale o to víc se projevovala její panovačná povaha. Mohla využívat ostatní, a tak to taky dělala. Ze své pozice na vrchu palandy padaly příkazy – podej, přines, napiš za mne… Další adept, kterého proti sobě poštvat. A netrvalo to ani moc dlouho.

Hanka, věrná přisluhovačka jen proto, že Jituš a ještě jedna morgoška u nás na pokoji věděly o tom, co skutečně spáchala za trestný čin. Ten nejhorší. Pro mě nebylo těžké se to dovtípit, nikdy jsme o tom nemluvily otevřeně, ale narážky byly jasné a z mé strany rozhodně neodsuzující. Už jsem sama pochopila, že člověk ani neví jak a udělá něco, co by prostě nikdy neudělal. Něco, co se vymyká jeho povaze, jeho dosavadnímu životu, jak dochází k takovým zkratům, to je myslím neobjasněnou záhadou i pro psychology a psychiatry.

Hanka byla fajn, pracovitá a snaživá, obdivuju každého, kdo při svém extra dlouhém trestu byl schopen myslet několik let dopředu. O postupu do méně střežené kategorie věznice, až po pobyt v nejvolnější věznici v Praze, odkud se dalo docházet do práce normálně ven, pomáhat tělesně postiženým a lidem na LDNce.

B8K9R5: Kamarádka žen vraždících své děti

Tím, že jsem sjela Jitušku, se Hance trochu ulevilo a myslím, že jsem ji tak trochu získala na svoji stranu. Koukala s úsměvem, když jsem Jitušce řekla, jestli by nechtěla sestoupit ze svého trůnu barákové a něco si taky udělat sama.

Od té doby pro ni občas Hanka odmítla něco udělat, ale já si zavařila. Jasně, rozházet si to s barákovou není ideální stav, opakovaně rajony sprchy a WC mě samozřejmě čekaly několik (cca 9) měsíců.

Ale myslím, že mi to stálo za to. Přišlo mi až neuvěřitelné, jak dospělý člověk, tehdy 46letá ženská, jak se dokáže chovat vůči autoritám. Jak říkám, 6. třída, ale spíš ještě nižší ročník. Nemohla jsem vstřebat a nechápala jsem, když se veliteli patra jako fracíček a šprt chlubila tím, co vyšila…?! A když vezmu, za co seděla? Účetní, ale žádný finanční podvod se nekonal. Účetní firmy, pro kterou jsem externě taky dělala nějakou zakázku, tu byla za grupáč s nezletilými?! Jak říkám, neuvěřitelné.

Neuvěřitelné a absurdní v každičkém okamžiku!

Chudák pan inženýr Ferda, skvělý člověk a zodpovědný právě za naše patro, taky nevěděl, jak se k tomu postavit a co na to říct.

Běžně a 3krát denně

Jdeme v pravidelném dvojstupu, šedé a modrošedé mundúry, za neustálého postrkování odsouzených, které si řeší své kšefty a lesbické problémy. I já tedy nesu trochu tabáku a papírků jen tak, zadarmo.

Tentokrát je hluk při přechodu tak velký, že nás velitelé vrátí na patra a přechod na jídelnu si zopakujeme. Proč ne. Nikdo přeci nikam nespěchá…

„Lily, Julina mi o tobě povídala, jak hrozně hodná jsi, ó jéé, že taky pláčeš pro svou malou dcerku, jaj, co já bych za to dala být se svými dětmi. Liluško, prosím tě, přines mi tak na deset cigaret a papírky.“ „Sáro, jsi Sára, že jo? Já už ale sama sotva vyjdu, nemůžu jen rozdávat.“ „Ej! Nějaké vajgle by se přece našly a smícháš to s docela malou troškou tabáku, já ti pak vrátím na 20 cigaret, nebo počkej, pudr, dám ti za to pudr.“ „Přinesu to na snídani a pudr, prosím tě, žádný nechci, kosmetiku mám.“ „A jakou?! Přines ukázat, co máš, mohly bychom něco vyměnit… jo, a náušnice, nemáš ještě jedny náušnice?“

Naštěstí nás z jídelny už vyhánějí, vadí mi, když je někdo takhle neodbytný, a to je ve vězení každý. A já tomu neumím čelit jasně řečeným NE, ne nemám, ne nedám, zvlášť když ostatní ví, že mám. A co hůř, když opravdu nemám, nevěří mi to.

B8K9R5: Novodobí Vietnamci

Na pokoji s námi byla kromě Zoji, Jitky a Hanky ještě jedna Vietnamečka, asi dvacetiletá, na ten věk byla už prolezlá zkažeností až hrůza. Bohužel se na mě hned na přijímacím oddělení upnula, nevím proč, asi jsem jí přišla (jako obvykle, můj problém) hodná. Přitom jsme pak spolu měly celou dobu jen hádky a problémy. Už ve škole venku ji vyřadili za šikanu, o několik měsíců později, kdy mi bylo opravdu špatně (brala jsem Interferon a měla i další poměrně vážné zdravotní problémy), zkoušela ta svoje dramata a psychickou šikanu i na mne.

Novodobí Vietnamci se zaměřují na velké kšefty s drogami, stejně jako to dřív byly potraviny – večerky, hadry a elektronika. Dnes mají obrovské pěstírny marihuany a varny perníku. Je jedno, na čem Lindy Nguen (tak se jmenují všichni, ženy i muži: Nguen) rodiče zbohatli, ale ona byla prototypem své generace. Perfektní čeština, perfektní zázemí, perfektní obchody a velké prachy. Sebevědomý český sobec. Vlastně se tvářila spíš jako nadřazená rasa.

A tak už tam byly dvě rasové rovnosti. Bílým šéfovali Romové a Vietnamci.

Tehdy to byla moje zásadní a velká krize, netušila jsem, že se člověk může propadnout tak hluboko jen z přemíry stresu, úzkosti a bezmoci.

Jinak ty první týdny nebyly tak hrozné, dá-li se o něčem hrozném říct, že je to norma, která je bud ještě horší nebo občas, třeba při návštěvách, obrovsky lepší.

B8K9R5