Co máme v genech, aniž o tom víme

Co máme v genech, aniž o tom víme

Co máme v genech je až neuvěřitelné. Superschopnosti, dá se říct. Jenže smůla, svou genovou výbavu nejsme schopny ani zdaleka využívat celou.

Evoluce nefunguje tak, že bychom byly stále dokonalejší. Spočívá v tom, že jak se kolem nás neustále mění podmínky, náš organismus je schopen na ně reagovat. Mozek je v neustálé přestavbě a mění se. A pokud nějakou schopnost přestaneme využívat, zakrní či zcela zmizí. Jiné, potřebnější, schopnosti naopak sílí.

Co na to vědci

Neurovědec a psychiatr prof. Jiří Horáček například tvrdí, že v okamžiku, kdy začneme třeba využívat digitální navigaci, oslabujeme svoji schopnost orientace v prostoru. Vědci proto provedli velmi zajímavý průzkum. Skupinu lidí vybavili navigací v brýlích rozšířené reality. Lidé si přístroj zapnuli vždy, když se pohybovali po městě. Jen zadali cíl a nechali se plně vést přístrojem. Už po 3 měsících se u nich změnila funkce hipokampu, což je část mozku největší měrou zodpovědná za naši schopnost orientovat se v prostoru.

Co máme v genech, když lidská DNA obsahuje zhruba 23.500 funkčních genů? A k tomu nějakých 20.000 genů nefunkčních?! Tedy těch, které během evoluce ztratily svůj význam, protože jsme je jako lidé přestali používat. Některé z nich ale jen dočasně „spí“.

Které zajímavé schopnosti máme, aniž o nich víme?

Echolokace

Pravděpodobně se za určitých podmínek jsme schopni orientovat se stejným způsobem jako například netopýři či delfíni. Tedy způsobem, kdy organismus vysílá ultrazvukové vlny a pomocí jejich odrazu od okolních předmětů zjišťuje, jak vypadá okolí.

Potvrzují to zkušenosti některých nevidomých, když říkají, že slyší něco jako odrazy zvuků z okolí a umějí si vizualizovat terén včetně překážek. To je fantastické odhalení.

Je možné, že naši dávní předci přesně tuto schopnost měli, protože se potřebovali umět orientovat ve tmě.

Dorůstání orgánů. Cože?

Další fantastické zjištění pochází z výzkumů Petra Bauera, který se věnuje kmenovým buňkám. Právě díky nim třeba ještěrce dorůstá ocas, jelenům parohy (a to pozor, až rychlostí 2 cm za den!), některým rybám ploutve. A mlok je doslova samoobnovující se organismus, protože mu doroste noha, čočka v oku, ale dokonce se mu obnoví i mícha!

Některé z těchto schopností možná měli i naši prapředci. Dnes už lidské tělo zvládne „jen“ zacelit rány nebo zařídit, aby srostly kosti. Větší náhrady nezvládá. Ale současná medicína už je na stopě k poodhalení i tohoto tajemství.

Déjá vu

Asi všechny jsme někdy zažily pocit, že přesně to samé se nám už někdy v životě stalo, že jsme přesně to už viděly, prožily, na novém místě že už jsme někdy byly. Vědci z výzkumného institutu Masarykovy univerzity se tomuto fenoménu snaží přijít na kloub už nějakou dobu. Dlouhodobé výzkumy prokázaly, že ti, kdo déjá vu v minulosti zažili, mají statisticky významně menší hipokampus (viz zmíněná orientace v prostoru, ale též například nástroj paměti) než ti, kteří podobnou zkušenost nikdy neměli.

A jsou tu další podivuhodné schopnosti, které máme, ale nevyužíváme je, nebo tajemství kolem prožitků smrti během srdeční a dechové zástavy. Zdá se, že vše, co tak podivně zní, reálně existuje. Uvidíme, co přinesou další výzkumy, zřejmě je na co se těšit.