Jana Neusarová pracuje jako vysokoškolská pedagožka na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze. Její článek na poměrně známé téma asertivity objasňuje mnoho věcí, které možná neznáte, ale také může být vaší další inspirací na poli tohoto účinného způsobu komunikace.
Asertivita byla a stále je často skloňovaný pojem pro specifický soubor komunikačních technik, který je dodnes trénován ve firmách i v různých poradenských oborech.
Asertivita včera a dnes
Jako způsob komunikace v pracovním prostředí se považuje její znalost i dovednost užívání za povinné (či dobrovolně-povinné) znalostní minimum. A přestože se řadě z nás může u asertivity vybavit jako první egoistické prosazování svých vlastní zájmů, umění trvat si na svém a říci jasné „ne“, asertivita v sobě naopak obsahuje řadu aktivně naslouchajících komunikačních prvků, na které se v praxi často zapomíná.
Anglické sloveso „to assert“ v překladu znamená prosadit se, uplatnit se, hájit apod. Kořeny asertivity můžeme hledat v Americe, kde má asertivita svou tradici a nutno podotknout, že má podstatně dravější podobu než v evropském prostředí.
Nejde o návod, jak zvítězit
Jana Neusarová specifikuje asertivitu v evropském užívání, kde je především o partnerském postoji vůči komunikačnímu partnerovi, než o soutěživém (tedy kompetitivním) postoji.
Cílem není našeho komunikačního partnera ponížit nebo ho „dostat na lopatky“, ale zůstat mu po celou dobu komunikační situace partnerem. Tedy nepřistupovat k němu jako k protivníkovi. A to i ve chvílích, které jsou při komunikaci nepříjemné. Asertivita je totiž oprávněně považována za opak manipulace.
Z pozorování, které Jana Neusarová provedla během své dosavadní lektorské praxe a z rozhovorů se studenty či kolegy, vysokoškolskými pedagogy, se ukazuje, že přímý tlak na druhého se snahou ho dostat tam, kam potřebujete za každou cenu, je v pojetí laiků i některých odborníků chápán jako asertivita. To je ale zavádějící, v některých případech dokonce škodlivé pochopení cílů asertivních technik. A to přestože někteří autoři zmiňují, že asertivní člověk je „zdravý sobec“.
Inspirujme se členěním asertivity podle doktora Pospíšila:
Základní asertivita
Základní asertivitu charakterizuje jako jednoduché, jasné, přehledné sdělování a požadování. Lze sem zařadit jasné formulování přání, tak odmítnutí.
Empatická asertivita
Empatická asertivita zahrnuje schopnost empatie, tedy vcítění se do druhého. V této formě asertivity je místo pro pochopení, akceptování druhého člověka, ale také pro plnění povinností a naplnění vlastních zájmů.
Stupňující se asertivita „krok za krokem“
Pokud nedosáhneme svých cílů, zvyšujeme stupeň asertivity. Postup máme pod kontrolou. Je-li nám vyhověno, okamžitě přestáváme vyvíjet nátlak.
Konfrontační asertivita
V tomto případě pojem konfrontace znamená poukaz na rozpory mezi slovy a činy. Žádáme doplňující informace. Hovoříme klidně, věcně, nevzrušeně. Zdůrazňujeme svou snahu po domluvě.
Pokud si myslíte, že jednáte asertivně, schválně se pro začátek zkuste zařadit do jednoho z výše uvedených stylů.
Jak poznáte asertivního člověka
Jak tedy skutečně asertivní člověk vypadá? Jak se chová? Jana Neusarová nám přiblíží, jak ho poznáme.
„Asertivně jednající člověk dokáže jasně definovat, o co mu jde, jak situaci vidí, co si o ní myslí a jak ji prožívá. Má pozitivní postoj k druhým lidem i přiměřené sebevědomí.
Přiměřeně sebejistě se také chová, umí naslouchat druhým a přistoupit na kompromis. Je schopen změnit svůj názor pod tlakem argumentů. Je pro něho přirozené sám požádat o laskavost nebo ji poskytnout. Působí klidným, uvolněným dojmem.
Dosažení konsensu se zachováním vlastních hodnot u obou komunikačních partnerů je totiž jedním z hlavních cílů nácviku asertivity.“
Asertivní člověk je otevřený dohodě, dokáže při oprávněné argumentaci změnit svůj názor ve prospěch spolupráce a nemá přední zájem už z principu lidmi ve svém okolí manipulovat.
V tématu asertivita budeme s Janou Neusarovou dále pokračovat, a povíme si také o tom, jaké jsou konkrétní zkušenosti s používáním asertivity v praxi.
