Lily Böhmová: B8K9R5 (I. část)

Lily Böhmová: B8K9R5 (I. část)

Lily Böhmová je jedna z těch, kdo se pokusil svou zkušenost z vězení popsat. Jde o postupně se vynořující vzpomínky, myšlenky a pocity. Její vyprávění není o sebelítosti, je o realitě, která je mnohdy velmi vtipná a absurdní v každém okamžiku.

Soudy posílají lidi za mříže denně. Nebo skoro denně. Přesto se o vězeňství a o pobytu v zařízení pro výkon trestu moc nemluví.

Možná je to proto, že těch pár knížek a dokumentárních filmů, které jsou v Česku na dané téma k dispozici, už řekly vše. Nic se nemění, tedy není proč se zajímat. Objektivně. Subjektivních prožitků je tolik, kolik je lidí, co sedí.

Někteří z uvězněných psát ani číst neumějí, jiní mají občasný pobyt za mřížemi jako životní styl. A těch pár, kdo si projdou peklem, ti se snaží rychle zapomenout. Nebo tráví měsíce u psychoterapeutů.

V souvislosti s koronovirovou karanténou, kdy jsme všichni zažili omezení osobní svobody, se můžeme snáze vcítit do člověka, kterému je svoboda odňata zcela, byť právem, a na mnohem delší dobu.

Lily Böhmová se možná se svými postřehy trefí do té správné chvíle. Možná vás právě teď její články zaujmou a přinesou vám nový úhel pohledu na život.

Přejeme příjemné chvilky strávené s Lilien!

Předtím

Možná bych se měla představit. Lily Böhmová. Ale to není důležité. Stejně tak jako mluvit o tom, co bylo předtím. A asi ani o tom, co bylo potom. I když… Proč jsem si tehdy myslela, že všichni ti kluci, co o mně stojí, a že jich opravdu nebylo málo, proč jsem si myslela, že mi patří? A že tím, že se s nimi vyspím, se jim nějakým způsobem odvděčuji, a zároveň se jich zbavuji i je k sobě poutám?

A proč jsem pak tak těžce nesla, když jsme dospěli, že oni mají svůj život, do kterého už nepatřím, že mají své milenky, své ženy a své děti? Žárlím. Ne na všechny, ale žárlím. Jsem nejraději za ty, co zůstali starými mládenci a vlastně jsem vděčná i za ty, se kterými jsem nikdy nespala. Jeden z nich mě hluboce miloval a nedávno mi řekl: „Chtěl jsem ti dát lásku, tolik jsem tě miloval, tolik jsem tě chtěl. Ale ty jsi chtěla utrpení, a to jsem ti dát nemohl.“

Vím přesně, jak mi bylo. Pila jsem a motala se kolem chlapů, protože jsem měla strach. Pila jsem toužíce po sebevyjádření, ale měla jsem strach. Byla to bolest z konformity, do které jsem za žádnou cenu nechtěla upadnout. Nelze vytvářet hodnoty ve světě, který požaduje striktní řád, kdy nejde vyměnit den za noc a střízlivost za zmaštěnost.

A tak jsem se potácela v touze něco stvořit a neschopnosti udělat cokoli jiného, než upadat pomocí alkoholu a plánů, které jsem mimo střízlivou realitu vytvářela.

Lily Böhmová: Alias

Četla jsem jen knihu Kantůrkové, tehdy to byl možná ještě větší masakr, ale podle toho, co jsem se později dozvěděla, političtí vězni se měli dobře. Jasně, podporoval je z venku exil, nebyla to skupina feťáků, kteří nic nemají. Ale mají vylhané stejné příběhy, jako v knize Přítelkyně z domu smutku, dokážou být možná ještě víc zlí, než tomu bývalo, jsou to prostě povětšinou strašné krysy, kterým by člověk nejraději rozkopal obličej. Ale já tu byla kvůli násilnému trestnému činu a situace byla i tak dost napjatá.

Tedy, teď jsem knížku o ženském vězení konečně našla! Zora Castillo: Kriminál. Jenže Castillo je spisovatelka a její knížka je „inspirovaná skutečným příběhem“. A to je to, co já nechci. Taky bych o tom uměla vyprávět, smutně, hlubokomyslně, teoreticky, dojemně, ironicky či s obrovskou dávkou humoru, protože to všechno se ve vězení dá najít. Ale autenticita, ta zůstává v člověku, který tím vším prošel. Jistě, nikdy nemůžu napsat příběh, který by se dal srovnávat s tím, který napíše profesionál.

Ale chci to zkusit, třeba je to moje cesta z celoživotního vězení vnitřního. Přesto jsem ráda, že se tento typ literatury konečně na trhu objevil. Jsem na tu knihu zvědavá. Možná budou vzpomínky bolet, ale snad si konečně vzpomenu na věci, které by mi psychologové doporučili si „odžít“, abych se jakože prý hnula z místa. Ale já si nemyslím, že v tom je ten problém. Vlastně ani nevím, co to znamená, něco si „odžít“.

Vražedkyně

Nevím, jak to zvládaly holky, co tu byly za vraždu dítěte, samozřejmě nejtěžší zločin, následuje vražda matky. Přišlo mi ale, že jsou tak hloupé nebo fakt těžce psychopatické, že jim to ani nevadí. Ono obecně je mezi vrahy spousta těch, kdo mají velmi sníženou inteligenci a věci vidí úplně jinak. Ale to je ostatním jedno, stejně jim jejich činy dávají pěkně „sežrat“ a šikana funguje. Já jsem byla vždycky ta, která s lidmi vychází, protože dokážu pochopit asi všechno, čeho je člověk jako bytost schopen.

Možná i proto, že sama mám pár psychiatrických diagnóz. O to to bylo celé horší, panující vztahy pro mě byly jak ze zlého snu, těžko jsem se orientovala v té neustálé atmosféře prospěchářství a nenávisti.

Lily Böhmová: Osm

Vždy jsem říkala, z legrace, že půjdu sedět tehdy, až budu mít v matraci nacpáno 8 milionů. Nevím, proč zrovna osm.

Zatkli mě v pyžamových kalhotách ještě od krve a triku. Dovolili si mi vzít kabát, kde byla jedna koruna a nefunkční zapalovač, tedy kromě nože, paralyzéru a slzáku. Zkrátka je nutné aspoň trochu se naučit žít mezi feťákama, i když s mojí povahou to bylo hrozně těžké. Pořád jsem hledala nějakou spřízněnou duši, ale tak to nefunguje. Jeden den chábři, druhý den se podrazí, a třetí zase jedou v nějakém svinstvu spolu. Když jsem zavírala soubory v počítači, což mi policajti dovolili, než mě vyhnali sedět před barák na schody, jeden fízl mi jen tak dal ránu paralyzérem? Banda zakomplexovaných „sportovců“, co mají pocit moci. Ale to víme všichni.

Odvezli mě na místní služebnu, kde jsem stále ještě doufala, že se dostanu po výpovědi a ohledání místa činu ven. Původní trest taky byl 10 dní vykázání ze společného obydlí.

Nakonec mi hrozilo 10 let za pokus o vraždu.

Justiční pětiletka

Tehdy jsem udělala největší chybu v životě – zblblá psychiatry jsem vypověděla to, co cítím, a právě tahle první výpověď mě stála nakonec „pouze“ 3 roky života. Nebyla jsem při sobě, zapomněla, že z TV přeci znám, že bez právníka ani ránu, byla jsem fakt mimo a v domnění, že se téměř nic nestalo. Což byla pravda. Z lékařského hlediska nedošlo ani k ublížení na zdraví, jenže pak došlo k různým překvalifikacím, prostě jak vás jednou mají, snaží se vám přišít i to, že jste v sedmi letech utrhli sousedce ze zahrádky kytku.

Doteď si myslím, že existuje něco jako pětiletka, vymezený plán, který soudci musí splnit, že je daný počet let, které se v daném roce musí udělit, ber kde ber.

Paprsky a kotce

Na vazbě jsem byla nejprve na Ruzyni, kde se od doby Kantůrkové a jejího románu Přítelkyně z domu smutku nic nezměnilo. A to je víc než 30 let.

Stále stejná otrhaná oranžová pyžama, mikiny a trička v zelené a khaki. Na vazbě je ale ten luxus, že člověk (protože se respektuje status neviny) může mít i oblečení vlastní, pokud mu ho někdo přinese.

Sama budova má hlavní obdélníkový tvar, kde jsou kanceláře, oddělení vazby, nástupní oddělení před eskortou do věznice, pokud se tak neděje rovnou z vazby, je tam ordinace lékaře, kamrlíky určené pro setkání s právníkem nebo duchovním, maličká návštěvní místnost, sklady, kuchyně… Budovy mají sice 6 zamřížovaných pater, ale mají také velkou návštěvnost, poptávka zde převyšuje nabídku a mnozí, kdo by tu být měli, se takového luxusu nedočkají kvůli nedostatku místa.

Zkušenost je taková, že minimálně třetinu obžalovaných nakonec z vazby pustí. Buď pak čekají na soud a trest venku, nebo vyváznou s podmínkou. Je to byrokratická mašinerie, systém sám o sobě řízen neviditelnou rukou justice, absolutní matrix.

Lily Böhmová: Presumpce viny

Uprostřed čtverce mezi budovami se nachází strážní budka, od které se paprskovitě rozebíhají jednotlivé výseče a výseče výsečí, vždy oddělené vysokými betonovými stěnami. Sem se chodí na procházky. Je to skvělý zážitek, když je 7 uřvaných a primitivních žen ve vycházkovém kotci 14 metrů čtverečních. Procházka pak opravdu stojí za to, a tak se vycházky využívají převážně k předávání vzkazů, řvaní z kotců do oken na ženy a žen z oken na své miláčky, či na jakékoli chlapy, nebo naopak, někdy musí být kvůli vyřvávání procházka zrušena úplně a obžalovaní jsou nahnáni zpátky do svých cel.

Na vazbě je vše obráceno proti člověku, jde přeci o to, jakýmikoli donucovacími prostředky obžalovaného zlomit, aby řekl, že udělal i to, co neudělal.

…“Jak se jmenujete?“…“Lžete!“ Tak v této podobě probíhá většina komunikace s vyšetřovateli na vazbě.

Je to kus života ve strnulosti smrti, nicotnost a nicota, naprosté prozření, že svět vás vůbec nepotřebuje, že svět venku jde dál i bez vás. A vy jste mu úplně fuk. Zkrátka jako po smrti. A je to poznání ryzí manipulace, kdy už vlastně nikdo neví, kdo kým manipuluje víc, neexistují tu žádné platné dohody, ani mezi personálem, natož mezi vězni, neexistují tu žádná „pravidla sociální komunikace“, žádná „přátelství“, na vazbě ani ve vězení nic takového není.