Milujeme své muže, ale přesto se cítíme opuštěné. V poslední době se mi sešlo v rámci ženského klanu v rodině bez jakékoliv spojitosti několik informací na téma „fakt ho mám ráda, žiju s ním už tolik let, ale cítím se hrozně sama a opuštěná“. Nezáleží na délce vztahu ani věku.
Byla to máma, tchýně, švagrová – všechno stejný model, vztah delší než 30 let, děti odešly za svým životem a náhle máme prázdné ruce. Najednou chceme vrátit tu dobu, kdy jsme si naší láskou povídali o všem možném, žili jsme jen pro sebe. Já sama jsem tím trpěla hodně dlouho. Je to asi normální stav, ale to neznamená, že se s tím máme smířit. Moje maminka říká „Chlap má v životě tři fáze – kojenec, puberta a senilita, které rovnoměrně přecházejí jedna v druhou. Jiná v případě chlapa neexistuje, ale občas je to k zešílení“ Má pravdu, ale stejně trpí.
Muž je od přírody naprogramován takhle:
- musí lovit a zajišťovat zdroje
- musí ulovit ženu, aby mu zajistila potomky a životní potřeby jako hlad a sex
- tak ho ta zodpovědnost vysiluje, že musí mít svůj klid a prostor pro odpočinek
- pokud něco nefunguje a dostává zpětnou vazbu, že něco celkově neuspokojuje a nezvládá,
- propadá panice a depresi, protože neví, co má dělat. V tom případě zalézá do jeskyně.
- vztah k ženě a spokojenost celkově dokládá úlovky, které skládá doma a čeká na obdiv a ocenění
Jestli ho opravdu chceme a milujeme, je jediná cesta:
- Prostě to tak vzít, oni nás mají někdy taky dost, ale nikdy by od nás neodešli. S přibývajícím věkem mají bolesti, ubývají fyzické síly, mají ztrátu nebo nedostatečný výkon u některých, pro ně zásadních funkcí a to si nesmějí díky vývoji, co je správný chlap, přiznat. Tak se trápí, ale se svou chlapskou hrdostí to neřeknou.
- Netrápit sama sebe a začít s mužem v jeskyni komunikovat. Lehce. Já jsem bohužel vyzkoušela vztek, výčitky, pláč, uraženost, prosby, žebrání, výhrůžky rozvodem – nic nefunguje, ničí to jen nás.
- Chlapa v jeskyni, zvlášť okolo padesátky, jen deptáme čím dál víc a situaci hrotíme, tím i samy sebe. Celý společný život jsme daly dětem, domácnosti, práci. Muže jsme v podstatě informovaly jen o průšvihách, něco se rozbilo, děti zase zlobí, přinesly zase ze školy pětku, pes zase rozkousal koberec a ve finále poblinkal celý byt, koberec se musí koupit nový, „dej pokoj, mám toho za dnešek dost, bolí mně hlava, chci spát.“ atd. atd.
- Odpoutat se, věnovat se sama sobě, v mém případě psovi, zahradě, knihám, psaním článků a knížek. Není to lehké, ale on postupně začne vylézat z té své jeskyně. Pořád jsou chvíle, kdy se cítím strašně sama.
- Jenže ruku na srdce – třeba se roky cítil taky sám.
Muž je prostě přírodní úkaz jako my ženy
Nejsem vědma ani psycholožka, žiju životem a pořád se učím. Svého muže miluji a vím, že i on miluje mne. Romantické romány a filmy jsou nesmysl, ale přináší nám potěšení. O reálném životě to opravdu není. Záplava květin, líbání rukou a neustálé ujišťování o naší kráse a dokonalosti opravdu neplatí.
Ale hezky se mi pak usíná. Ale nechtějme něco, co neexistuje, tím se samy zničíme.
- Mluvte se svým mužem ve chvíli, kdy je na to připraven a otevřený.
- Nevyčítejte, že si přes den potřebuje lehnout a spát.
- Zadávejte jen ty požadavky, které jsou nutné a konkrétní, včetně termínu, kdy je to opravdu potřeba zajistit.
- Neveďte rozhovory na téma „co by, kdyby“, chlap řeší teď a tady. Už vůbec neplatí „Ty si se mnou už o ničem nepovídáš, ty už mně nemáš rád!“ „O čem si chceš povídat, stalo se něco?“ „Ne, ale ty si se mnou už nepovídáš“ Blbost. Muž si neumí jen tak povídat bez konkrétního tématu, na to máme kamarádky, případně homosexuální kamarády a samozřejmě své maminky, pokud ještě žijí.
- Chvalte, chvalte, chvalte a mrkejte úžasem nad skobičkou ve zdi, naopak nečekejte záplavu milostných vyznání, když vám vykvete na zahradě růže. Stačí lehce upozornit, pokud po slávě toužíte. Ovšem většinou přijde odpověď „Jo je pěkná, ta se povedla.“ Ze strany muže jde o výraz maximálního obdivu.
Nehroťme a nehruťme se
Věřte mi, trvalo mi to dlouho, ale fakt to funguje. Dnes se spolu smějeme, vzájemně se popichujeme, dokonce spolu koukáme na fotbal a je nám dobře, pro mě udělá první poslední i to, co nečekám.
A jestli z mého článku máte pocit – „zase já, to mám fakt všechno zase řešit já, a ten blbec leží na kanapi a spí!“, tak se omlouvám. Ale trvám na tom, že jde hlavně o nás, co opravdu chceme a co pro to uděláme. Pak můžeme být spokojené.
Hodně štěstí přeje Vaše Petra Ryklová
