Nahluchlý a přizabitá je příběh mé kamarádky Marcelly. Svůj příběh uvádí mottem, respektive citátem Coco Chanel: „Žijeme jen jednou, tak to musí být zábava.“ Tak to je v tomto případě úplně přesné.
Díky tomu, že se chystá lyžařská sezóna, podělila se s námi Marcella o svůj lyžařský zážitek, který jsem pracovně nazvala Nahluchlý a přizabitá.
Díky tomu, že moje dcera po tom, kdy se rozsekala na ledovci v italské Preseně (nic vážného, jen modřiny a krev z nosu) a tím se rozhodla skončit s lyžováním, jsem hledala jinou možnost. Není nic horšího než vidět svoje dítě v krvi. Bohužel snaha o léčbu posttraumatického šoku nezabrala. Po roce jsem jí vytáhla na lyže, třásla se jako sulc a jezdila pluhem, jen aby se dostala dolů. Škoda, jezdila jako profesionál. Tak jsem našla jinou možnost.
Nahluchlý jako tetřev
Domluvili jsme se s kolegou a kamarádem, že pojedeme na jeden den v o víkendu do Krkonoš. Jeho žena nelyžuje, můj manžel taky ne. Vezmeme s sebou jeho dceru, která preferuje skate a my si budeme v klidu lyžovat. Ano, nasadila jsem ochrannou helmu a vyjela. Krása, zase ta volnost a adrenalin. Domluva byla, že se ve 12.00 sejdeme v restauraci na oběd. Jo, už jsem viděla restauraci a Ivana sedícího venku s jídlem. Musím upřesnit, že má trochu problém se sluchem.
Dál se to vyvíjelo následovně. Jela jsem jako o život (normálně), ustřelila mi pod nohama zmrzlá mulda. Pád, rána jako z pistole, koleno venku. Pohled na koleno, které je v pravém úhlu ke zbytku nohy není nic moc. Ale nic mně nebolelo, jen noha prostě nefungovala. Volala jsem na Ivana. Diskuse: „Ivane, pojď pro mě, mám nohu v háji!“ Odpověď: „Co blbneš, pojeď, máš tu jídlo, tak dělej“ Prostě hlušec. Nakonec jsme se nějak domluvili, k restauraci mně snesli jiní dva lyžaři.
Zabijáčtí záchranáři
Nastoupila záchranná služba. Koleno zafixovali s tím, že je nutná návštěva pohotovosti ve Vrchlabí. Nabídka můžeme vás svést na saních nebo na skútru. Saně jsem s hrdostí odmítla, skútr dám. Přišel Fanda, co mě tam hodí. No, hrdost někdy není na místě. Fanda natůroval, usadil mně za sebe. Očekávala jsem, že pojede tak, že já se ho budu držet. Nikoliv. Fanda nahodil rychlost, klekl si na sedadlo a mně doporučil držet se vzadu za sebou takové kramle. Nedokážu zpětně popsat cestu po sjezdovce, skoky po muldách. Byla jsem ve stavu, kdy jsem čekala další zranění, rozbité všechny kosti plus zlomený vaz.
Zatím ještě žiju a i nahluchlý kamarád je prostě kamarád
No dnes jsem tady pořád. Nahluchlý Ivan mně vyzvedl a dovezl i lyže. Tak jsme vyrazili na pohotovost. Vzhledem k tomu, že jsem počítala s tím, že v restauraci si odejdu i na WC, můj močový měchýř hlásil, že teda fakt praskne. Takže po cestě na pohotovost jsem musela žebrat „Ivane, nutně potřebuju čůrat“. Na WC na pumpě mně donesl (doslova) s tím, že až budu hotová, zaklepu. Čekal venku, bohužel špatně slyší, tak jsem bouchala na dveře jako blázen.
Konečně jsme dorazili na pohotovost ve Vrchlabí. Už měli hlášení o úrazu. Pan doktor mně vlídně vyzval, abych šla do ordinace. Vzhledem k tomu, že mně nic nebolelo, jsem zapomněla, že noha nespolupracuje. Takže do ordinace jsem vstoupila v poloze ležmo, asi jako had. Pan doktor to glosoval, že tolik pokory, uznání a díků si opravdu nezasluhuje. Výsledek? Natržené vazy, ortéza od kotníku po kyčel na 6 týdnů minimálně.
S ortézou a lyžařskou helmou
Žít s ortézou je legrace, nemůžete jít na WC, protože se tam prostě nevejdete. Tak to řešíte otevřenými dveřmi. Umýt se nebo osprchovat je taky legrace, protože sundáte ortézu, ale do vany nemůžete vlézt. Když se tam nějak vpáčíte, musí vás někdo vyndat. Do práce a z práce vás vozí manžel, který musel upravit přední sedadlo tak, abyste se tam vešla.
Pak nastane doba, kdy vám ortézu sundají. Koleno je naprosto nepohyblivé. Takže sedíte na vaně, pláčete bolestí a posouváte koleno o pár cm každý den. Pan doktor v Praze na traumatologii mně ve finále pochválil, jak jsem to pěkně rozhýbala a není nutná rehabilitace.
Po návratu do Prahy mi došlo, že mám pořád na hlavě helmu. Ta mně zachránila.
Marcella
