Doma je přeci jen doma, a tak jsem se strašně těšila. Nemocniční systém opět nezklamal. Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli půjdu domů dneska nebo zítra nebo kdy. Zmobilizovaná rodina stála na značkách a čekala na povel. Realita byla následující – ráno vlétla do pokoje sestřička s tím: „Dneska jdete domů!“ „V kolik?“ „No to nevím, ale rychle se sbalte“. Dobrá rada.
Tak jsem se tedy rychle sbalila a do pokoje vběhly pomocné síly, které mi doslova pod zadkem rvaly z postele povlečení, postel bleskem vydesinfikovaly a povlékly a mně odkázaly na židli. Aspoň mi ale pomohly navlíknout ponožky. Do toho vletěla vrchní sestra, vrazila mi výstupní zprávu a další nutné doklady a na mou otázku, v kolik asi tak hodin tedy mám jet (rodina stále na startu), jsem dostala odpověď „Až přijede sanita“.
Tak jsem seděla na židli, což nebylo díky operované stehenní kosti moc komfortní, a byla stále ve spojení s dcerou, která převzala odpovědnost za můj přesun. Náhle se ve dveřích zjevil saniťák s pojízdným křeslem a s výkřikem „Kdo jde domů? Ryklová? Jedem!“ Hodil mně na křeslo, vrazil mi do ruky berle, vyhodnotil velikost mé tašky jako moc a vyrazil tak rychle, že jsem se ani nestačila rozloučit se spolutrpícími na pokoji.
Na chodbě nastala menší dopravní nehoda střetu křesla, sanitárního převozového lůžka pro mne a sanitárního převozového lůžka s pacientem, kterého zrovna přivezli. Proběhlo několik volů a prdelí mezi obsluhami lůžek a křesel. No nakonec mně na moje převozové lůžko umístili s úspěchem. Saniťák mi opět hodil na břicho berle a vyhodnotil moji tašku slovy „Kam tohle asi mám kurva dát?“ Poradil si.
Domovu vstříc
Vyjeli jsme vstříc „doma je doma“. Kdo nezná Motol, neví co je labyrint. Jeli jsme doprava, doleva, výtahem nahoru, výtahem dolů, ve finále smykem před budovu, kde můj vozič vyhodnotil situaci „Sakra, chčije. Tak já na vás něco hodím. Musím nejdřív naložit druhýho, co teprve vezou.“ Tak mně zaparkoval u sanity, hodil na mně plachtu a čekali jsme. Podařilo se mi s zapršenými brýlemi najít mobil a zavolat dceři, že už jedeme. K nám domů je to z Motola asi 10 minut. Ale touha doma je doma byla silná, přežila bych všechno. Přivezli dědečka na křesle, které nejprve museli ukotvit v sanitě včetně dědečka, pak naložili mně a konečně jsme jeli vstříc lepším zítřkům.
Nakonec to vyšlo časově skvěle, přesně ve chvíli, kdy mně vykládali před domem, dojela současně i dcera, která si invalidu včetně tašky převzala.
Doma je doma – opravdu?
První pocit byla euforie, že jsem doma. Dcera mně umístila do křesla, berle mi dala k ruce, musely jsme krotit psíka, který šílel radostí, že je maminka zase tady. Po všech uvítacích procesech včetně toho, že mi dcera došla do lékárny vyzvednout léky podle předpisu z nemocnice, měl nastat pocit radosti a štěstí. Nenastal. Rozhlédla jsem se po bytě, kde byl všude prach, když jsem se doplazila na WC a do koupelny, zjistila jsem, že přetéká koš na špinavé prádlo, myčka páchla a sténala nezájmem.
Fyzicky byl pro mě výkon doplazit se na to WC. Zjistila jsem realitu, nejsem schopná fyzicky ničeho, je problém uvařit si čaj nebo kafe (hlavně ho se dvěma berlemi donést horký někam), s dvěma berlemi si nedokážu udělat jídlo, umýt se a osprchovat. Děs. Do toho si mám každý den sama píchat do břicha injekce na ředění krve, protože noha je pořád dvakrát větší než normálně a černá. Dostala jsem regulérní hysterický záchvat, brečela jsem, sténala, křičela. Do toho dorazil muž z práce a byl logicky zděšený. Pořád se ptal, jestli mně to tak bolí. Ne nebolelo, byl to prostě šok.
Doma je doma – všechno má řešení
Ano, má. Bylo to náročné, ale díky mému muži a dceři jsme to dali. V prvních dnech a týdnech jsem byla stoprocentně odkázaná na pomoc. Muž musel zajistit pro mně jídlo, pití, všechno mi donést až pod nos. Postaral se o psa, ten ovšem nechápal, proč teď musí pořád chodit ven s páníčkem a panička nepůjde. Bál se ode mne hnout a stávkoval, radši by držel bobek 14 dní. Musel být násilím vláčen ven.
Moje hygiena byla taky „legrace“. Letáček, jak po operaci postupovat, abyste si šrouby v těle nevyhodili, popisoval, že máte mít bezbariérový přístup do sprchového koutu, kout vybavený sedačkou a madly. No hezký. Jenže to znamená díky úrazu rekonstrukci koupelny v řádu stovek tisíc. tak to asi ne. Řešila jsem tak, že do vany jsem si dala na dno namočený ručník, abych neuklouzla, s pomocí muže jsem se do vany vpáčila a zase vypáčila.
Dětskými krůčky
Postupně jsme došli do varianty, vpáčím a vypáčím se sama, ale jen v době, kdy je muž doma a mám otevřené dveře. Takhle postupně to šlo se vším. Našla jsem systém, jak si udělat čaj, kafe nebo jídlo a dostat ho tam, kde ho potřebuji. Prostě systém postupných kroků. Co udělám, dám na barový pult, „oběhnu“ z druhé strany a přenesu na místo. Udělat jídlo byl první krok k úspěchu, kdy už jsme nebyli závislí na hotovkách z hospody nebo od Číňana.
Taky se podařilo vyprat (umýt nádobí v myčce muž zvládá bravurně, s pračkou a jejími obrázky si moc nerozumí), prádlo jsem nosila v kyblíkách, po dávkách na váhu, kterou jsem unesla s berlemi, a sušila tak, že jsem si k sušáku sedla a naklopila ho na sebe. A všechno zlý je pro něco dobrý – odešla pračka bez možnosti opravy. Koupili jsme novou rovnou v kombinaci se sušičkou, hodně lidí to nedoporučuje, ale já na ní nedám dopustit a každé ráno jí v koupelně zdravím „Ahoj miláčku, jak jsi se vyspala?“
Tak to šlo krok po kroku. Nádherný zážitek pro mě byl, když jsem šla po 3 měsících poprvé ven, doprovodila jsem muže s psíkem a obešla s berlemi půl vnitrobloku. Zázrak. Pomalu jsme začali spolu s psíkem chodit jednou za den ven, já jsem seděla na lavičce a psík se pokojně motal v dohledu. Vzhledem k tomu, že je závislák na paničce, tak se fakt ani nehnul, a hlavně pořád dohlížel, jestli jsem tam a nikam jsem nezmizela. Teď už chodíme spolu v normálním harmonogramu.
Když jsem se dostala do stavu, že se mnou „šijí všichni čerti“ a fakt už musím něco dělat i s omezením a pomalu, chyběla mi jarní péče o zahradu na chatě. No, přišel Covid a uzávěra Prahy.
První kontrola po operaci
To byl vážně zážitek. Začalo to už tím, že ve výstupní zprávě jsem dostala instrukce, že kontrolu u lékaře, který mně operoval, mám po 6 týdnech od operace. Jsem akurátní, volala jsem na uvedené číslo pro objednání týden před termínem. „Příjemná“ sestra mě seřvala, že objednávají na ambulanci tak 2 měsíce dopředu a že jsem se měla objednat hned při propuštění. To mi jaksi nikdo neřekl. Vzhledem k tomu, že to bylo kontrolní vyšetření po operaci, tak pak trochu vyměkla (asi by měla problém, kdyby se něco zanedbalo) a uvolila se, že mně teda někam šoupne.
V den „šoupnutí“ jsme ráno vyrazili s mužem podle instrukcí, že v Motole máme být mezi 7 a 8 ráno.
Muž zaparkoval na místě, kde byla cedule „Parkování pro imobilní pacienty“, a než jsem se stačila vysápat s respirátorem a berlemi, vyběhl statečný hlídací pracovník a začal na nás hulákat, že tam nemůžeme stát. Manžel zareagoval, že chodím jen o berlích a on stojí na vyhrazeném místě a jen mně vyloží, statečný obránce reagoval „No máme velký příjem, potřebujeme místo, to nevíte?“ Nevěděli jsme.
Nemocnicí pohlcená
„Vyběhla“ jsem do útrob nemocnice Motol. Podotýkám, že místo pro sanitky a vyložení objednaných imobilních pacientů NENÍ u hlavního vchodu. Realita je taková, že vlezete do útrob molocha, bez jakékoliv orientace, kde kolem vás lítají záchranné týmy s nosítky a transportními lůžky, znějí jen povely ve smyslu „1-2-3“ nebo „na 3 jedem, máme ho, je tady“. Když tohle překonáte, podaří se vám najít okénko s příjemnou paní, kde se doptáte.
Tedy – první odpověď je: „No to je tam, co vás přijali“ Dobrý. Vysvětlila jsem, že mě přivezla „rychlá“ a fakt nevím, kde mě přijali. Vím jen, že po operaci jsem ležela na tom a tom oddělení. A tak jsem, hurá!, dostala instrukce: „Pojedete výtahem, ten je tady za rohem, musíte zahnout doprava, a pak doleva. Výtahem pojedete do prvního patra. Tam půjdete podle značek, nejlíp podle oranžové, ale jinak doprava, doleva, pak okolo zase doleva, a pak doprava a jste tam. Je to jednoduché.“
Oranžová a její zmizení
Není. Jsem kreativní, mám nadstandardní barvocit. Oranžová mi prostě zmizela. Navíc systém lístků na pořadí některá oddělení mají, některá ne. Když jsem se potřetí dostala ke stejnému okénku (opět špatně), už jsme já i sestra měly velmi silný pocit deja vu. Ani já ani ona jsme nevěřily, že se zase vidíme. No dopadlo to dobře, dostala jsem se na RTG. Tam proběhla scénka ze Saturnina. „Tak mi nastavte tu pravou nohu do toho a toho úhlu“ „Operovaná je ta levá!“ „Aha, tak jo, nastavte mi tu levou nohu do toho a toho úhlu“.
Byla jsem tak vysílená, že jsem v dohledu správné čekárny v ambulanci našla WC a omyla se studenou vodou. Hltavě jsem se napila. Osvěžená a konečně při smyslech jsem usedla do čekárny. Nastoupila magika vysokoškolského titulu. Vyšla sestřička s halasem „Paní Novotná, no honem, hop, hop, pan doktor nečeká!“ Paní Novotná seděla na kolečkovém křesle. Poté, co paní Novotnou hop, hop, vyvezli příbuzní, vyšla opět sestřička: „Paní INŽENÝRKA Ryklová! Pojďte pomalu, v klidu, opatrně, pan doktor na vás počká!“
Konečně vím, proč jsem studovala.
Doma je doma – jde to čím dál líp
Ano. Aktuálně po druhé kontrole po operaci, kdy jsem zvládla na první dobrou najít správnou ambulanci i RTG, mám povoleno po 6 měsících chodit bez berlí. Chodím, někdy trochu na šišato (dělám si legraci, že jsem rosnička nebo válečný veterán, protože na nohu působí změna počasí). Zvládám všechno, včetně toho, že jsem konečně dlouhodobě na chatě a vyčistila jsem záhony a odvezla několik koleček plevele. Ten tady mezitím totiž převzal kontrolu.
Poučila jsem se – kombinace úrazu, uzavření v bytě, ještě navíc v kombinaci s Covid opatřeními, mně dovedlo na hranu nervového zhroucení. Pomohla mi moje skvělá praktická lékařka.
Takže za mě závěr:
1. Nejdůležitější v životě jsme my sami.
2. Dělejme jen to, co můžeme a co chceme a dělá nám to radost, ostatní je malicherné.
3. V náročných situacích reagujme podle svědomí, ne podle pocitu, že se máme chovat tak nebo tak.
4. Nebojme se požádat o pomoc
A prostě ŽIJME.
Vaše PR
