Rehabilitace a postupný návrat do reality
Naše redaktorka se samozřejmě projevila jako tak trošičku problémový pacient, ale není divu. Vám není dobře, personálu ano, a tak si to všichni pospolu pěkně užíváte… Možná ani netušíte, jakou kreativitu je potřeba vyvinout, abyste přežily rekonvalescenci a rehabilitaci, úraz se proti tomu začne zdát jako hračka.
Lůžkové oddělení
Tak mne po 3 dnech na JIP odvezli i s postelí na lůžkové oddělení. Bylo milé, že si mně vyzvedl moje potetovaná ZDRAVOTNÍ SESTRA s komentářem: „Já jsem si vás ze sálu přivezl, tak si vás taky odvezu“
Stále nahou a se spoustou vstupů do těla. No konečně jsem dostala aspoň košili, tedy tzv. andělíčka. Byla jsem vděčná, jen mi nedošly hned všechny důsledky. Andělíček spočívá v tom, že je vzadu otevřený a jištěný několika tkalouny na zavázání, vzhledem k tomu, že vám noha o váze pytle cementu, která je oteklá do tohoto rozměru a je celá černá, umožňuje jen ležet na zádech, tak ty uzle na zádech nejsou úplně nejlepší.
Navíc máte stále zavedenou kanylu pro infúze včetně krve plus cévku, která vám vede do močového měchýře a možná i výš. Pytlík s cévkou mi hodil na břicho, transfúzi pověsil na stojan a jeli jsme. Ale i tak jsem byla pořád šťastná, že žiju a vnímám svět. Tak jsem začala s rekonvalescencí a rehabilitací.
Seznam je nezbytný, výsledek nejistý
O tom svědčí i to, že jsem volala manžela a součastně jsem mu sepsala seznam, co nutně potřebuji přivézt:
- kartáček a pastu na zuby
- sprchový gel
- tělové mléko
- krém na obličej
- 2x noční košili
- ponožky
- brýle na čtení
- nějaký časopis plus knihu, co mám rozečtenou
U všeho jsem detailně popsala, kde to najde a jak se to jmenuje. Výsledek?
Kartáček na zuby a pasta ANO, sprchový gel NE – přišel šampon na vlasy, tělové mléko NE – přišla pixla kokosového másla, krém na obličej NE – stejná pixla kokosového másla, 2x noční košile NE – přišly 2x mé domácí kaftany, které nosím místo županu po koupání, ponožky ANO v počtu 3x, brýle na čtení ANO, časopisů asi tuna, kniha ANO plus další… navíc zimní župan a spodní kalhotky 3x, pro jistotu.
No evidentně to můj miláček neměl jednoduchý. Vždycky si vybavím Petra Nárožného v inscenaci „Ten svetr si nesvlíkej“ kdy vyžaduje „Formuluj přesně“. Asi jsem neformulovala dostatečně přesně.
Ale všechno zlý je pro něco dobrý.
První den na lůžkovém oddělení
Ráno v 6.00 přihopkala veselá noční sestřička (končila jí služba, to bych po tom, co musí zvládnout, taky radostně hopkala, že konečně vypadnu), výstřelem do čela mi změřila teplotu, pak zkontrolovala sáček od cévky a radostně mi sdělila „Vy nám málo čůráte, to musím říct panu doktorovi, musíte se snažit“
Inu, informace opravdu na místě. Nepila jsem už skoro 36 hodin a navíc cévka odebírá moč přímo z močového měchýře a necítíte tím pádem žádné nucení na WC. Na můj trapný dotaz, proč mám transfúzi krve a proč mám celou nohu černou, standardní odpověď. To je normální a léčbu určuje pan doktor.
Dobře. Dál pokračovala hra: „pal, nepal“ nad léky.
Rozhoduje pan doktor, to snad nevíte?
Asi kolem 7.00 přijel zdravotník (možná zase zdravotní sestra) a rozdal léky. Mně opět špatně. Znovu jsem na to upozornila a znovu odpověď „To jste uvedla u příjmu.“ Prima, na mojí informaci, že jsem žádala ihned o změnu v dekurzu, jsem dostala odpověď :“To rozhoduje pan doktor“
Snídani pomíjím, byla dobrá jako všechno jídlo v nemocnici. Následně vběhl chlapec, podle odhadu tak 17 let. Sdělil mi, že je můj ošetřující lékař (jméno neuvedl). Poplácal mně po noze, podíval se na infúze, řekl mi, že to bude dobrý a zase zmizel. Musím říct, že můj synovec, který je čerstvý MUDr. vypadá na svá léta aspoň jako chlap.
Tím vším začíná rehabilitace – hlavou. Začala jsem se soustředit na situaci a okolí. Takové věci, jako že máte super stolek s možností polohování a natáčení, který má ovšem jednu drobnou vadu, že je z jedné strany uzamčený a samozřejmě na straně směrem k vaší posteli, takže si tam nemůžete nic uložit tak, abyste si to mohli vzít z polohy ležmo a žádost o odemčení na vaší straně je glosována „No voni tady pacienti vykrádají druhým stolky, tak to zamykáme.
Ale informaci, že odemknout to může jen zámečník“, nakonec vypustíte z hlavy. V rámci rekonvalescence a snahy o samostatnost tím stolkem prostě manipulujete tak, abyste do něho mohla.
Do toho dorazily via manžel požadované hlavně hygienické potřeby. Podotýkám, že jsem vlastně 4 dny ležela ve vlastním potu a pachu. Hurá, konečně se snad umyju.
Rehabilitace doopravdy
V 8.00 dorazila rehabilitační sestra. Donesla francouzské hole, nekompromisně mně postavila na nohy s tím, že se projdeme. Vzhledem k tomu, že procházka byla cílená asi 10 m do koupelny a WC, ani jsem nijak neprotestovala.
V rámci rehabilitačního šourání a fyzické podpory rehabilitační sestry a jejích pokynů jsem těch 10 m došla. Radostně jsem si sedla na mísu na WC, díky cévce a neschopnosti vykonat cokoliv na podloženou mísu, kdy poloha je taková, že vás operovaná noha tak příšerně bolí, že nemáte vůbec myšlenky něco tvořit, to byl nádherný pocit. Ovšem přišla pikoška.
Paní rehabilitační sestra mi dala pokyny, co a jak, nezamykat se na WC a v případě potřeby je tuhle zvonek a někdo mi přijde pomoct. Pak mi sdělila, že díky Covidu museli vyčlenit pokoj pro izolaci, který byl původně určený pro muže. Takže máme WC atd. společné s pány na druhém pokoji. V tu chvíli se mi to zdálo spíš vtipné. Realita pak byla jiná.
Omyl, pravá rehabilitace probíhá na WC a v koupelně
Když mně konečně zbavili cévky, měla jsem díky podráždění močového měchýře prakticky pořád nucení na čůrání. Z pohledu rehabilitace super, cesta 10 m 100x za den mně opravdu rozchodila. Navíc začala hra s pány z druhého pokoje na téma, kdo tam bude dřív a sám. Realita – sedíte na WC a díky tomu, že nohu nemůžete ohnout, tak musíte mít pootevřené dveře. Vyjdete z WC, a hle! U umyvadla stojí nahý pán a čistí si zuby.
Nakonec jsme našly s paní, která ležela na pokoji vedle mně, praktickou variantu. Stejně jsme nemohly moc spát, tak ta, která se vzbudila dřív (většinou okolo páté ráno) si zabalila hygienické potřeby, vzbudila tu druhou a vydala se do koupelny. Sestřičku jsme v 6.00 vítaly umyté, voňavé, spokojené a s knihou nebo křížovkami na břiše. Po výstřelu do čela ohledně teploty přišel komentář:“Já se z vás zase picnu, ty hrochy vedle musím denně budit!“
No ohledně hygieny to bylo taky veselé. Koupelna vybavena sprchovým koutem se sedátkem, madly atd. Jenže vstup přes zvýšený okraj, takže logicky nelze s berlemi překonat. Navíc máte ovázanou pooperační ránu, která se nesmí máčet. Dobře, nějak si musíte poradit nebo páchnout jako tchoř. V šuplíku nočního stolku byl seznam, co máte mít sebou při nástupu do nemocnice. Můj nástup byl specifický. Mezi věcmi v seznamu byla kromě jiného i žínka. Žínku jsem naposled používala při koupání dcery před 30ti lety, takže žádnou nemám. Ale! Mám ponožky. Tak jsem jedny vyčlenila na mytí, fungovaly po navlečení na ruku skvěle.
Sprchový kout jsem využila jen jednou, kdy po pohledu do zrcadla jsem viděla Střihorukého Edwarda. Za asistence sousedky z postele jsem si aspoň umyla v předklonu vlasy. Cítila jsem se jako kráska z titulních stránek časopisů pro pány.
Rehabilitace i boj o léky pokračuje
Ano, boj o správně podávané léky. Stále pokračovalo – tohle mám brát ráno, tohle mám brát večer. Můžete to prosím konečně v mém dekurzu opravit? Ano, já to tam napíši jako poznámku, ale to rozhodne pan doktor. Tak už toho bylo dost, napsala jsem své lékařce, která mi léky ordinuje, aby mi poslala oficiálně mojí medikaci. Odpověděla obratem.
Na další akci jsem byla připravena. Bohužel mi trochu praskly nervy, když mi opět přinesli léky špatně. Křičela jsem na sestřičku, jestli si ze mně opravdu dělají legraci a jestli PAN DOKTOR umí číst. Mávala jsem jí před nosem mobilem se zprávou od mé lékařky a vyžadovala jsem kontakt na PANA DOKTORA, že mu to pošlu. Výsledek? Večer přišla sestřička s léky, mně donesla krabičky těch mých s tím, že si je mám nechat u sebe a brát jak potřebuji. Je pravda, že té sestřičce, na kterou jsem křičela, jsem se omluvila.
Ovšem přišlo další překvapení. V kelímku na léky se večer objevila naprosto neznámá pilulka. Na můj dotaz, co to je jsem dostala odpověď :“To je Kalium“, dobře a co to je a proč to mám brát přišla odpověď :“No to je Kalium, to rozhodl pan doktor“. Výborně. Tak než jsem to polkla, jsem si vygooglila co je Kalium. Je to Draslík jako doplněk stravy pro organismus. Prima. Polkla jsem a druhý den jsem vznesla dotaz, proč mi rovnou neřekli, že je to Draslík. Odpověď: „No tak to teď víte.“
Kdo je s kým
Tohle heslo jsem si vypůjčila z knihy Betty McDonald „Dusím se ve vlastní šťávě“ (část knihy „Co život dal a vzal“)
Ono je to opravdu důležité. Rekonvalescence a celková rehabilitace není jen fyzická, ale i psychická. Jak už jsem uvedla je to hlavně i o hlavě a schopnosti se sebrat i tou hlavou. V tom vám hodně může pomoct soused na posteli. Nebo taky ne.
Měla jsem štěstí, vedle mně na posteli byla paní, se kterou jsme navázaly opravdu vzájemný kontakt. Pomáhaly jsme si vzájemně třeba obléct ponožky, spodní kalhotky pro rehabilitační cvičení, zapnout a vypnout televizi (šla ovládat jen fyzickým kontaktem, dálkové ovládání nefungovalo, tak jsme uzavřely dohodu, že je to dobrá rehabilitace a střihneme si vždycky, která se k TV vydá).
Dokonce jsme vyhlásily společnou soutěž na téma: „Co si dneska objednáme k jídlu?“ Večer jsme daly fiktivní zadání a věřte nebo nevěřte, aspoň 3x nám to vyšlo. Když jsme odklopily tácy s obědem, tak jsme se smály jako malý holky. Dokonce jsem si od ní dovezla recept na škvaření sádla v mikrovlnce, který nemá chybu.
Smrdutka s velkou taškou
Rozhodně se nechci dotknout rostlinky s českým názvem „smrdutka“. Ale paní, kterou nám přivezli na pokoj čekat na operaci…? Bylo to šílený. Paní sice sebou měla obří tašku jako na hokej, ale evidentně v ní neměla nic, co by souviselo se základní hygienou.
Jak jsme se bohužel přesvědčily, asi standardně nezná kartáček na zuby, toaletní papír, ručník, mýdlo. Navíc trávila těch pár dní s námi spánkem doprovázeném chrápáním dřevorubce, hlubokým kašlem bez zakrytí úst a příšerným zápachem. Hodně nám vadilo permanentní chrápání a kašlání v noci, nedalo se vůbec spát.
Navíc zápach byl tak šílený, že se nám bez nadsázky zvedal žaludek. Potom, co jsme strávily 2 noci, kdy jsme se snažily zastavit aspoň to chrápání všemi možnými prostředky, nezabíralo nic, mlaskání, pískání, tleskání. Nic. Jediný výsledek byl záchvat příšerného kašle a odkrytá deka a další porce zápachu.
Všechno bychom snad vydržely, ale ten kašel byl tak příšerný, že jsme začaly mít obavy o své zdraví. Jasně, Covid musela mít negativní, ale mohlo to být cokoliv. Fakt jsme se o sebe bály, zvlášť s vědomím, že jsme po operacích oslabené a můžeme chytit cokoliv. Tak jsme ráno upozornily sestřičku na tyto skutečnosti. Je pravda, že do hodiny dorazil pan doktor, paní začal zpovídat.
Dobrá scénka – paní se nejprve opět rozkašlala panu doktorovi do obličeje a sdělila mu, že by potřebovala cigáro. Výsledek? Paní nepřišla s kompletním předoperačním vyšetřením, zamlčela, že trpí kašlem (asi se jí povedlo chvíli nekašlat), byla ještě týž den odeslána zpět domů s žádostí o RTG plic a další vyšetření.
Neskutečně se nám ulevilo, ale větraly jsme ještě celý den.
Boj o trůny aneb titul je titul
Mám vysokoškolský titul na který jsem hrdá, ale běžně ho nepoužívám a tam, kde to není nutné, neuvádím. Nesnáším lidi, kteří se zásadně představují „Já jsem doktor X, já jsem inženýr X“ a čekají, jak druhá strana obdivně vydechne.
Ovšem ve zdravotnictví platí, že kdo má titul, je pan doktor.
Začalo to tím, že měla přijít vizita. Poplach. První vlétla uklízečka, srovnala nám pantofle pěkně vedle sebe a když zahlédla mojí tašku, kterou mi pod postel uklidila sestřička po tom, kdy mi manžel dovezl věci, zaječela: „Tu tašku si okamžitě uložte do skříně!“ Pak v běhu kolem postelí zavadila pohledem o mojí ceduli na posteli, kde bylo velkým písmem napsáno ING, pak menším písmem jméno a datum narození. Následovalo: „Paní inženýrko, tu taštičku bych vám uložila do skříně, ano?“ Ano.
Jára Cimrman: Vane vítr z hor
Nastal okamžik vizity. První vletěla vrchní sestra a rychlostí blesku zkontrolovala uložené a srovnané pantofle, jestli máme roušky a jestli tiše a spořádaně ležíme. Pak nastala scénka podle výše uvedené hry.
Do pokoje doslova naběhlo asi 12 osob s respirátory, takže rozeznat, kdo je muž a kdo je žena šlo jen podle výrazných vnějších pohlavních znaků. Suita se shromáždila u mé postele. V čele maskovaný pan doktor, kterému do ucha šeptal jiný maskovaný pan doktor informace z mého dekurzu. První maskovaný pan doktor bez jakéhokoliv představení zahájil: „Tak pani, vy jste si pěkně domrvila nohu…“ Dál nedošel, protože od druhého maskovaného pana doktora se ozval silný šepot „Paní je inženýrka!“ Změna byla rychlá.
„Paní inženýrko, vy jste si celkem fatálně zlomila nohu ve stehně, dali jsme tam pár šroubků a mělo by to být v pořádku“. Už se hrnul dál, když jsem ho zastavila dotazem: „Pane doktore…“ Ozvalo se asi těch 12 silných šepotů :“Pan primář!“ Dobře. Znova. „Pane primáři, mám dotaz, proč dostávám transfúze krve a proč mám nohu celou černou?“ Odpověď, že to je normální, mně neuspokojila. Ovšem to už skupina rychlostí blesku oběhla další 2 postele a vyběhla z pokoje.
Čekání na propuštění
Po 10 dnech na lůžkovém oddělení jsem se už hrozně těšila domů. Stále stejné odpovědi, že o tom rozhodne pan doktor, mně přiváděly k šílenství. Ale jednou to přišlo.
A o tom zase příště…
