Rozhovor s renesančním mužem

Rozhovor s renesančním mužem

Rozhovor se Šimonem Pečenkou je přínosem snad pro každého z nás. Je to zajímavý a úspěšný muž několika talentů a profesí. Ve skutečnosti však jde o velmi příjemného, usměvavého, vstřícného a skromného člověka. Šimon Pečenka je nejen talentovaná a mnohostranná osobnost, ale i člověk velice pracovitý a ochotný se poučit z každého setkání, z každé zkušenosti a příležitosti.

Vladimir Benderski pro vás připravil unikátní rozhovor. Pokud Šimona Pečenku neznáte, je na čase se seznámit.

Rozhovor s mužem před kamerou i za kamerou

Jste opravdu renesanční muž, na vašem profilu se prezentujete jako zpěvák, herec, moderátor, producent, textař a hypnoterapeut. Baví vás všechny profese ve stejné míře, nebo kdybyste mohl, zamířil byste jen na jedno povolání?

Vzhledem k tomu, že jsem typický blíženec, baví mě skutečně většina toho, co dělám. Dokonce to ke svému životu potřebuji. Myslím tu pestrost, tu možnost pracovat na více věcech současně, přecházet od jednoho ke druhému. I když je pravdou, že aktuálně mě asi nejvíc naplňuje hypnoterapie.

Jako zpěvák máte velmi široký repertoár, od „hašlerek“ po árie z klasických oper, od muzikálů po písničky pro děti. Jakou hudbu posloucháte doma?

Já nemám úplně vyhraněný styl, který by mi doma hrál od rána do večera. Stejně jako v životě si muziku vybírám podle nálady, okolností, příležitosti. Je to podobné jako s mým zpíváním. Mám rád všechno od Bacha po Vlacha.

Je vám bližší filmové herectví nebo divadelní?

Já jsem si filmového nebo televizního herectví zatím tolik neužil, i když kdyby se našla nějaká ta vysněná herecká příležitost určitě bych jí chytil za pačesy. Divadelní práci se věnuji 25 let a díky tomu je mi asi bližší. Nabíjí mě publikum. Je to pro mě takový hnací motor a inspirace. Mám rád improvizaci, a tak někdy na jevišti trochu zlobím, ale mám také štěstí na kolegy, kteří to bez mrknutí oka vždy ustojí, nebo dokonce „vysmečují“ zpátky.

Pro náš rozhovor je zajímavé, že vy sám jste žádány moderátor, moderujete slavnosti, různé pořady, koncerty. Máte natočených 200 dílů televizního pořadu „Na špacíru“. Jak se vám moderuje tento pořad?

Pořad „Na špacíru“ vznikl před několika lety a už je to, bohužel, ukončená radost. Měl jsem tyhle reportáže moc rád, protože jsem dost často nestál jen před mikrofonem, ale také za kamerou, anebo trávil hodiny ve střižně TV R1 JIH, pro kterou pořad vznikal. „Na špacíru“ jsem se mnohému naučil a vyzkoušel si spoustu nových věcí.

Za dobu 200 pořadů, které jste napsal i jako scenárista, se určitě přihodilo hodně zajímavého i mimo kameru. Vzpomínáte na něco?

„Na špacíru“ byl seriál reportáží o zajímavých místech, řemeslech, lidech, a to nejen z naší republiky. Za asi 5 let jsme procestovali různé státy Evropy. Historek byla hromada a těžko vybrat jedinou.

Nejčastěji jsme natáčeli společně s Josefem Hejcmanem. Pepíno je smíšek a má obrovský smysl pro humor. Velmi často dělal figuranta před kamerou. Ochutnával různá jídla. Vzpomínám si, že v polském městě Kolobřeh během jediného dne musel ochutnat asi 15 různých jídel, a protože je poctivý, neskončilo u ochutnávání, ale všechno snědl do posledního sousta.

Pro tento rozhovor si například vzpomínám, že při natáčení v Maďarsku jsme dostali příležitost vyzkoušet největší evropskou houpačku. Usadili jsme se na sedačku. Kladka nás vytáhla do výše asi 8 metrů. V té chvíli Pepíno začal volat směrem ke kameře, že chce rozhodně dolů. Předpokládal jsem, že jde o další vtípek pro kameru. Zatáhl jsem za pojistku a houpačka se rozletěla 15 metrů tam a zpátky. Až při vystupování jsem pochopil, že úplně zelený Pepíno výjimečně nevtipkoval. Od té doby měl několik let závratě, ale dneska už se z toho stala veselá vzpomínka.

Věnujete se dlouhodobě i vystoupením pro děti a seniory v domovech důchodců. Jsou to sociální skupiny, které jsou velmi ocení, když se jim věnuje pozornost. V tomhle ohledu je to práce velmi vděčná. Co vás s nimi spojuje?

Obě tyhle skupiny diváků a posluchačů mám rád. Dětské publikum je hodně živelné. Nedovolí vám ani na vteřinu vypnout a odpočinout si. Děti vás ženou neustále dopředu. Nechtějí nudu a také jí neodpouštějí. Na druhou stranu dokážou vaše nasazení ocenit a energii, kterou vynaložíte vracejí mnohonásobně zpátky.

Senioři jsou, nejen díky věku, protipólem dětí. Představení prožívají stejně intenzivně jako dětské publikum. Jen to většinou není až tolik viditelné, ale dokážou ocenit každou radost, kterou jim věnujete. A dokážou vám tu radost vrátit tím, že například zapomenou na nemoc, která je právě trápí. Nebo třeba vyprávěním. Za ta léta mám hodně krásných perliček spojených se seniory, ale pamatuji si snad každý rozhovor s nimi. Co dodat, když za vámi po koncertu písní Karla Hašlera přijde téměř stoletý pán, poklepe vám na rameno a dodá, že byli s Hašlerem blízcí přátele a že on by jistě velmi ocenil, jak jeho písničky zpívám.

Většinou se snažím s publikem komunikovat a několikrát se mi stalo, že se rozpovídá dědeček nebo babička o které se následně dozvím, že v domově žije několik let a rozhovor se mnou jsou jejich první slova. To je potom obrovská motivace pro mě.

Určitě by čtenáře zajímalo, jak jste k tímto uměleckým profesím přišel? Byl jste cílevědomý už od dětství nebo jste se k tomu dopracoval později?

Vyrůstal jsem v malém městě u křivoklátských lesů a vždycky jsem byl spíš zamlklý a uzavřený. To se změnilo asi v 6. třídě základní školy. Mám možná pocit, že i ze dne na den. S partou kamarádů jsme začali dělat divadlo. Tedy nikoliv pod vedením dospělých, ale po svém, a to byl asi spouštěč mé touhy po divadle. Potlesk je totiž silná droga a jakmile jí třeba jen jednou okusíte, většinou získáte okamžitý návyk a potřebujete jí k životu.

rozhovor

Rozhovor s hypnoterapeutem

Jste také hypnoterapeut, přibližte nám toto vaše povolání, a proč jste vybral zrovna tohle.

Hypnoterapie je na prosto úžasná záležitost. Dokáže léčit mnoho neduhů. Od nespavosti, přes různé fóbie, neurózy, bolesti. Hypnoterapie dokáže posílit sebedůvěru, soustředění, učení nebo třeba pomůže v boji s různými zlozvyky. Zjednodušeně řečeno si hypnoterapie poradí s většinou psychosomatických potíží a to bez vedlejších účinků. A to je skvělé.

Myslíte si že schopnost upadat do transu je přirozená schopnost každé lidské mysli.

Uvádí se, že do hypnotického transu je možné uvést více než 85 % lidí. Ovšem do transu může samovolně vstoupit úplně každý. Koneckonců komu se někdy nestalo, že se natolik začetl do knížky nebo zadíval na film nebo zaposlouchal do hudby, až ztratil přehled o čase. Z pár minut se náhle stane hodina nebo víc. Někdo se třeba zasní nebo zamyslí při cestování nevnímá zastávky, které projíždí nebo dokonce zapomene v cíli cesty vystoupit. To všechno jsou příznaky transu a je jich mnohem více a vyjmenovat jich alespoň poměrnou většinu by zabralo mnohem více místa a času.

Byl jste sám hypnotizován a v transu?

Ano byl jsem hypnotizován. Oddal jsem se do rukou Mgr. Martina Švermy a vůbec jsem netušil, že se následně pro mě stane lektorem, kamarádem a také kolegou. K hypnoterapii mě totiž přivedla vlastní zkušenost na pozici klienta. Opravdu významně mi pomohla.  A v transu jsem rozhodně byl.

Můžete nám popsat tento stav mysli?

V odborné literatuře se uvádí, že se hypnotický trans je změněný stav vědomí. Je těžké tento stav pospat a to hned z několika důvodů. Ten hlavní je asi vnímání transu, protože každý člověk ho vnímá úplně jinak. Někdo je kataleptický, někdo v transu vykonává bezděčné pohyby někdo je úplně uvolněný. Jsou lidé, kteří si trans vůbec neuvědomují a až na základě jasných vodítek, které jim podá hypnoterapeut, jsou schopni přijmout pravdu, že byli v transu.

Prožil jste někdy umělecký trans?

No pokud si přečtu definici transu, kterou jsem uvedl výš, tak vlastně ano a rozhodně nejednou. Možná bych dokonce řekl, že ho prožívám téměř vždy, když vystoupím na jeviště nebo před mikrofon.

Ovlivňuje hypnoterapeut ve vás vaše herectví, moderováni, zpěv a herec ve vás vaší hypnoterapii?

Možná se na mě někdo bude zlobit, ale určitě bych řekl, že obě profese mají hodně společného. V hypnoterapii je třeba výborná práce s hlasem, intonací, rytmem. To platí i v umělecké profesi. Obě profese dokážou také léčit duši.

Jaké jsou vaše oblíbené, knihy, filmy nebo obrazy? 

V mém případě je to podobné jako u hudby, kterou poslouchám. Nemám vyhraněný styl. Chvílí si užívám jedno a potom druhé. Většinou neřeším autory nebo protagonisty. Pokud mě kniha, film, obraz něčím osloví hned je mým oblíbeným.

Říká se že za každým silným mužem stojí silná žena. Já osobně tomu rčení věřím. Jaká žena stojí za vaším úspěchem?

Takových žen je určitě víc. Nikoliv jen jedna. Na prvním místě musím jmenovat svojí mámu. Je pro mě v mnoha věcech inspirací. V pubertě, kdy se rodiče rozvedli se o mě starala s maximálním nasazením. Bojovala, dřela, abych mohl jít za svým snem a nutno přiznat, že jsem jí to moc neulehčoval.

Po profesní stránce za mnou stojí dvě silné ženy. Uršula Kluková se kterou letos slavíme 10 let spolupráce. Ženská, která dokáže „donutit“ k smíchu téměř každého morouse a taky ženská která dokáže šikovně rýpnout pod správné žebro, aby vás to posunulo správným směrem.

Druhou silnou ženou je Miriam Kantorková. Herečka, recitátorka a nezničitelná osobnost. Její motto, které končí slovy: „… hlavně optimismus!“, je všeříkající. Obdivuji její nasazení, neutuchající energii a odhodlání bojovat do roztrhání těla.

V době covidových opatření jste rozhodně neodpočíval na vavřínech. Vyšla vám nová kniha „Telefony z karantény“.

Vloni na jaře při první covidové přestávce jsem navázal spolupráci s krajanským radiem „Krajan“ z Chicaga. Natočil jsem po telefonu do vysílání 33 rozhovorů s kolegy z umělecké branže o tom, jak tráví karanténu. Jak bojují s trudnomyslností a jak se těší a připravují na své diváky. Po odvysílání mi bylo líto rozhovory odložit do propadliště dějin a tak jsem využil nabídku vydavatelky Markéty Harasimové a vznikla knížka „Telefony z karantény“ ve které  jsem si všechny rozhovory „odložil“, abych je uchoval pro každého, kdo potřebuje milé slovo a pohlazení.

Jaký rozhovor se vám nejvíce utkvěl v paměti? Provázeli natáčení Telefonů nějaké zajímavé historky, se kterými byste chtěl s námi podělit?

Možná to bude znít jako klišé, ale každý z těch rozhovorů byl pro mě něčím zajímavý. S většinou kolegů, kterým jsem telefonoval se pravidelně vídáme i na jevišti a já mám to velké štěstí být takový VIP divák a posluchač. Navíc opravdu hodně vděčný, který se těší na každé slovo. Mám rád smích a docela často se na jevišti řechtám až mě bolí břicho. Asi to není profesionální, ale já to tak cítím. Jenže udržte vážnou tvář, když vám vyprávějí Jirka Krampol, Zdeněk Troška nebo třeba Jitka Molavcová. A stejné to bylo po telefonu. Když jsem následně rozhovoru upravoval do vysílání trvalo mi to i dvojnásobný čas než jsem odstranil většinu svých rozjásaných projevů.

Jenže na druhou stranu je z těch rozhovorů cítit pohoda. A protože uplynul rok od jejich vzniku nabízí také srovnání toho, jak jsme tuhle zvláštní dobu vnímali vloni a kam až se posunuly hranice vnímání celé karantény.

rozhovor

Velmi děkuji za zajímavý rozhovor.

Vladimir Benderski