Zásnuby znamenají slib mezi mužem a ženou o tom, že spolu vstoupí do manželství. Nemá žádné právní následky, je právně nevynutitelný, přesto je jako dohoda nutným předpokladem k tomu, aby k uzavření manželství následně došlo.
V českých zemích je pojem zásnub znám už od středověku, kdy se zasnubovali (a zásnuby též rušili) představitelé vládnoucích rodů. Ještě v první polovině dvacátého století měly zásnuby formu zásnubní hostiny. Ta byla intimnější než svatba. Oznámení zásnub se zpravidla nedělo v tisku, což je vidět z poměru zveřejněných zásnubních a svatebních oznámení. Zásnubní hostinu pořádali rodiče snoubenky. V současné době se výraz zasnoubení či zásnuby používá nejen pro takto formálně organizovanou slavnost, ale i tehdy, požádá-li muž o ruku ženu pouze v její společnosti a rodičům je zasnoubení oznámeno následně.
Za právní institut zasnoubení považoval pouze obecný zákoník občanský z roku 1811. Výslovně stanovil: „Zasnoubení čili zatímní slib vstoupiti v manželství, nechť byl dán nebo přijat za jakýchkoliv okolností. Nebo podmínek, nezpůsobuje právního závazku, ani uzavříti manželství samo, ani plniti, co pro případ odstoupení bylo vymíněno.“ Tehdejší právní úprava nicméně s takovým slibem některé právní následky spojovala, např. právo snoubenky na věno a snoubence na výbavu od svých rodičů nebo možnost uzavřít svatební smlouvu a v případě zrušení zasnoubení právo na náhradu nezaviněné skutečné škody a právo požadovat zpět poskytnuté dary.
