Úraz aneb Petra v nemocnici

Úraz aneb Petra v nemocnici

Úraz se vám může přihodit během vteřiny. V polovině ledna jsem šla vyvenčit psíka. Historicky nějaký spořivý debil položil před vchod do domu dlaždice, které evidentně nejsou venkovní a při jakémkoliv navhlnutí jste jako na kluzišti.

Tak se to sešlo, vyšli jsme ven, proti nám soused v tmavé bundě s kapucí. Psík před takovými lidmi prchá. Takže sebou trhnul, já letěla ze schodů a padla jsem levým bokem na hranu schodu. A úraz byl na světě. Pád, bolest hrozná. Je pravda, že soused zachoval duchapřítomnost, psa vrazil s vodítkem synovi (jeho), aby ho držel a nepustil. Mně se snažil postavit, ale vzhledem k tomu, že je celkem subtilní, tak mně aspoň dorval zpátky na schody, abych si sedla.

Pak vyhodnotil situaci, že mně opravdu neutáhne, zazvonil na manžela a společně mně jako andělíčka dovlekli domů. Manžel mně tak, jak jsem byla, uválená od bláta, uložil na postel a šel volat sanitku. Ještě jsem vzdorovala, že to je zbytečný a že nikam nechci. No dobře, že mně neposlouchal.

Přijela rychlá a první, co jsem slyšela od pana doktora bylo: „No to je jasný, úraz… máte zlomeninu krčku v kyčli, ta noha je o 2 cm kratší!“ Super. Tak dovezli vozík, manžel mi prakticky vrazil do kapsy mobil a kartu pojišťovny. Naložili mně zabahněnou do sanitky a odvezli do Motola. V sanitce mně podrobili výslechu, zkontrolovali životní funkce. Ovšem vzhledem k šoku, ani nevím, co jsem jim říkala. Měla jsem problém si vzpomenout, jak se jmenuji a kdy jsem se narodila.

Úraz a první chvíle v nemocnici

Někam mne dovezli, přendali na ARO a na takovou tu postel, kde vše kolem bliká, pípá a kolem se v běhu míhá personál. Něco sleduje, něco upravuje, jste v tu chvíli tělo, které zachraňují. Nikdo s vámi nemluví, jen lítají a sledují vaše životní funkce. Klobouk dolů. Na otázku, jestli bych mohla dostat napít, mi v běhu sdělil někdo, že ne a o tom musí rozhodnout lékař, podle mého stavu. Lékař asi po hodině přišel.

Evidentně byl cizí národnosti, nejsem rasista ani náhodou. Jen na češtinu jsme trochu naráželi, tedy kromě slova úraz. To se projevilo i následně, viz dále. Na vše se mně znovu vyptal, na to samé, co lékař v sanitce. Na můj dotaz, jestli bych mohla dostat napít, mi sdělil, že až podle toho, jak to se mnou vypadá. Žádnou informaci, co a jak bude mi nesdělil. Chápu, tam jde opravdu o životy a priority jsou jasné.

úraz

Náhle se objevil zřízenec, který mně i s postelí někam vezl. Dovezl mne na ortopedii, kde mi kvůli Covidu odebrali vzorky a umístili mne do izolace.

čekání

Na izolačním pokoji mě nechali tak, jak jsem byla. Zválená od bláta, jen mi odebrali bundu. Na můj dotaz, jestli bych mohla dostat napít, byla stále stejná odpověď. Jediné, co jsem se dozvěděla bylo, že půjdu na operaci (jakou a proč bez odpovědi) ihned, jak dojdou výsledky Covid testů. To trvalo 6 hodin.

Výsledky došly – naštěstí negativní. A začal maraton. Vlítla sestra, servala ze mne všechno oblečení naprosto do naha. Následně vlítla lékařka, že musí udělat předoperační vyšetření. Znovu se mne vyptala na to samé, změřila mi teplotu výstřelem do čela, tlak, poslechla srdce (rosný bod nepotřebovala). To už mezi dveřmi přešlapoval saniťák a podupával, že sál je připravený. Hodili na mně prostěradlo a jeli jsme. Po cestě někam jsem dostala tak panický záchvat, že umřu, protože se třeba neprobudím, že jsem to řekla saniťákovi.

Musím říct, byl to kluk otetovaný od hlavy k patě a dredy by mu záviděl i Bartoš. Reakce? „Hele chápu, ale teď se musíte uklidnit, dýchejte zhluboka, jinak budete mít vysoký tlak a na sál vás nevezmou. Já teď zastavím, dýchejte, pak pojedem. Oni se fakt o pár minut neposerou“.

úraz

Neposrali. Dovezl mne k takovému jako výdejnímu okénku nebo příjmu zavazadel při odletu. Byl tam běžící pás. Na ten mně přehodili, něco mi píchli, hodili na mně zelené prostěradlo a pak už nic nevím.

JIP

Evidentně jsem se probudila. První, co si pamatuji bylo, že se nade mnou skláněl jiný chlap, méně tetovaný a ptal se mně, jak se jmenuji. Do toho se z vedlejšího lůžka ozval pán (zdůrazňuji, že za závěsem), který mi sdělil, že když kašlu, mám si zakrýt ústa rouškou nebo jinak, díky Covidu. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo říct chlapci, že jsem měla úraz, jak se jmenuji a pána požádat, aby mě nechal být. Je pravda, že jsem kašlala hrozně, jak jsem se později dozvěděla, následkem tracheoktomie, kdy vám při operaci vsunou jakousi trubici do krku, abyste se nedusili v narkóze.

Když jsem se trochu víc probrala, zjistila jsem, že mám v sobě a na sobě asi 100 trubiček a napojení na tlak atd. Všechno to pípalo a signalizovalo. Noha nebyla moje, byl tam pytel cementu, se kterým nešlo hnout ani v kotníku. Dobrý.

Ale pán odvedle mě rychle uvedl do stavu bdělého. Spustil přednášku na téma, jak se bránit nákaze Covidu. Znovu jsem ho ještě slušně požádala, aby mě nechal být. Vygradovalo to příchodem sestřičky, na kterou se obrátil s dotazem, jak si slušný člověk chrání ústa, když kašle. Podotýkám, že byl stále za zataženým závěsem, takže kdybych kašlala jakkoliv, třeba do kapsy, kterou jsem neměla, nemohl nic vidět. Sestřička mu odpověděla, že ona si dává před ústa kapesník nebo aspoň ruku. A co tam má dál?

Pak přešla ke mně, zeptala se, jak mi je a šeptem mi sdělila, že pán je tu už na druhé operaci, je to notorický prudič a debil. Věřte nebo nevěřte, ale s pánem jsme nakonec odtáhli závěs, kecali jsme spolu a jen v případě, kdy naběhl do pouček na jakékoliv téma, stačilo říct „Já vím, vy jste znalec Všehomíra“. A byl klid, dokonce se mi za své útoky ohledně kašle omluvil.

Víte, že žijete

Jinak pobyt na JIP z principu nikomu nepřeji, ale je to čas (aspoň ty první dny), kdy si uvědomujete jedno jediné, že žijete. Všechno ostatní je nepodstatné. Ale i tam vás okolí donutí odpoutat se a vnímat i další věci. Začne to v 6.00 ráno, kdy vhopká sestřička a výstřelem do čela vám změří teplotu. Nejdřív jsem nechápala, jak mohou být díky tomu, co musí všechno zvládnout, být tak veselé. Jsou to noční sestry, které předávají službu. Tak mají důvod k radosti. Pak naskočí paní sociální pracovnice. Přinese vám malou mističku s teplou vodou a kelímek studené pro hygienu. Vzhledem k tomu, že jsem neměla sebou žádné hygienické potřeby, oplácala jsem si aspoň obličej a vypláchla ústa.

Po 24 hodinách bez pití jsem měla pocit, že ty ústa už nikdy neotevřu. Pak vám tatáž paní (bez narážky na nacionalismus, ale ukrajinského původu, takže rozmluva je prakticky nemožná) přinese snídani. Bylo mi tak mdlo, že jsem nemohla pozřít ani sousto. Paní na můj dotaz, jestli mohu dostat napít (bílá káva moc nepomohla), mi odpověděla: „Vy nic nesněěědla, já povím pan doktor“.

První den po operaci byla, že nastoupila rehabilitační sestra. S veselým úsměvem na tváři mi sdělila: „Tak jdeme na to, teď si sedneme a pak se postavíme!“ Vzhledem k tomu, jak mi bylo jsem to nejdřív brala za totální výsměch. Pak jsem sestřičku požádala, jestli by mi dala aspoň nějakou košili, že jsem pořád nahá. Odpověď „No to můžu, ale díky tomu bychom museli odpojit všechny přístroje a znovu je napojit. A tady vás nikdo stejně okukovat nebude“.

Měla pravdu, pán byl za závěsem, paní vedle taky a napůl v bezvědomí. A když jsem se s dopomocí sestřičky pokusila posadit, posadilo se monstrum, ze kterého visely hadice apod. Navíc se mi udělalo tak zle, motala se mi hlava, chtělo se mi zvracet. Tak mi bylo fakt jedno, jestli někdo kouká na můj zadek nebo prsa. Sestřička mi pomohla, byla skvělá, dokonce mně opravdu postavila na nohy, i když asi na 5 vteřin.

Další akce na téma úraz

Dnešní první část končím legrací, jednak proto, že už je to dlouhé. Přišla legrace s léky, beru dlouhodobě určité léky v určité gramáži a v určitý čas. Pro zjednodušení rozhodující je ráno a večer.

Ještě na JIP přišla ráno sestřička s léky, s tím, že jedny z těch 2 mají, druhé ne. Dobře, není problém, manžel doveze obratem z domova. Pouhým náhledem do kelímku na léky jsem zjistila, že mi ráno přinesli léky na večer. Beru je už léta a vím jak vypadají. Děkuji, tohle takhle nemám brát. Reakce: „No takhle jste to uvedla při příjmu.“ Diskuse s panem doktorem na ARO byla trochu komplikovaná, jednak díky mému aktuálnímu šoku a jednak díky češtině – viz výše. Prosím, abyste to opravili. To musí pan doktor. Prima.

Další legrace, na JIP ke mně dorazil ten chlap, kterého jsem viděla jako prvního po procitnutí, a začal mi odebírat krev. Myslela jsem, že je to saniťák, trochu obavy, tak jsem se zeptala: „A vy můžete odebírat krev?“ Odpověď „No jistě, já jsem zdravotní sestra.“ No byl to chlap, asi 180, nasvalený a tetovaný. Nedalo mi to: „Vy jste ZDRAVOTNÍ SESTRA?“ „No jistě? Mám vystudovaný obor ZDRAVOTNÍ SESTRA!“ Dobrý. Tak jsem se ještě zeptala, jestli mu mám říkat bratře. Zásadně odmítl, je přece zdravotní sestra.

Další pokračování příště…

Vaše PR