V paralelním světě (Lily Böhmová IV. část)

V paralelním světě (Lily Böhmová IV. část)

V paralelním světě to funguje… no, zkrátka, jako v paralelním světě. Zdá se to být podobné, člověk jí, spí, ale řeč je jiná a myšlenky také. O způsobu života nemluvě.

„Vyžehlíme si chleba?“ „Ty jo, Pagerži, neblbni, na patro jsme dostali novou žehličku teprve před dvěma týdny, nemůžeme ji hned zase poslat do kopru…“. „Drž hubu, tebe jsem se na nic neptala.“ „Já si nutněěě potřebuuujuuuu vyžehlit hadry do práce, vy to vždycky necháte nalepený, nikdo tu žehličku neočistí, jděte s tím už do háje,“ vložila se „pracovka“ Lenka.

„Jenže co s tou odpornou, zase studenou večeří, mama moja, Vysočina salám, zase!?“ „No jo, frajerko, jsi u Jihlavy, takže na Vysočině. Co bys teda jako čekala?“ Na to se ovšem nedá říct nic.

„Já už se z toho fakt pobleju, tenhle salám nebudu jíst do konce života, to přísahám!“ „Mrkni na Vietnamky, co si to tam kuchtěj, nepůjdeme je o něco lepšího obrat? Stejně všechny dělají v kuchyni, tak se k relativně normálnímu jídlu dostanou.“ „Jo, a ty bys byla schopná dřít jako ony, jo? Už tě vidím…“

„Mně ty Vietnamci fascinujou, ať maj krámky, ať vařej nebo pěstujou drogy ve velkým nebo jsou i v krimu, prostě jsou pilný jak mravenečci, prostě ve velkým a se spoustou mravenečků, to se jim pak dělaj kšefty… i tady!“

Tak nám ubíhal další běžný den „doma“.

V paralelním světě: Oddíly a oddělení podle míry provedení

„Patro“ je v ženské věznici totéž, co „oddíl“ ve věznicích pro muže. Je to síla, na jedné chodbě je osm pokojů, každý vybavený 4mi palandami, stolem a bytelnými nepohodlnými stoličkami, kam se vejde maximálně 6 lidí. Pak skříňky a umyvadlo. Vždycky tedy zbývá někdo, kdo studenou večeři musí konzumovat na posteli nebo u umyvadla. Vzniká další hrozné napětí.

Chodba není dlouhá, je na ní ještě koupelna se 3mi sprchami a 3mi toaletami, také je tam kovová vana na praní prádla a výlevka. Na konci chodby je stůl s lavicemi, také pro šest lidí a malá, zamřížovaná kuřárna na schodišti, které vede do ostatních pater. Pokud nechodíte do práce, nezbývá než urvat místo u některého ze stolů a zbytek času trávit na kuřárně. Tam, a také při pravidelných vycházkách, se odehrává většina překupnických aktivit, směna všeho možného, nejčastěji samozřejmě léků a tabáku.

Patra jsou rozdělena podle toho, zda sedíte poprvé nebo už jste měly čest zařízení navštívit, v ostatních budovách je to obdobné, budovy jsou rozděleny podle závažnosti určení trestného činu: s dohledem, s dozorem a s ostrahou. Úplně nahoře budovy je takzvané patro „předvýstupní“, to je mnohem komfortnější, vězeňkyň je tam jen 20, na pokojích po čtyřech a hlavně – dostanete i opravdový nefalšovaný polštář!

Bohužel se tam smíchají „prvotresty“ s „vícetresty“, takže atmosféra je mnohem hustější, rvačky a hádky častější.

„Nemá cenu obracet se zpátky,

protože včera jsem byla někým jiným.“

                                                             L.Carol

A kým budu zítra?

Ve škole mi kdysi jedna učitelka řekla, že jsem hotová mistryně sebepředělávek. Takže, kým se chci stát zítra? … V tu ránu už zase brečím. Vzdorovat laskavosti cizích lidí, byť jsou za to placeni, jako tahle mladičká vězeňská psycholožka, které to vyprávím, bránit se upřímné snaze pomoci, i když i oni sami ví, že to není možné, ubránit se tomu přesto jde jen těžko.

Nádherný, slunný den, obloha bez mráčku, tak čistá, jak čistá bych chtěla, aby byla moje duše. Nebo alespoň hlava. Mozek bez myšlenek. K tomu jsem se ale nikdy nestihla propít ani profetovat. Není s kým se bavit, není, co dělat. Źít tak, jak žiju teď, bývá horší v létě, kdy je dlouho světlo, málo konejšivé tmy a všichni se věčně motají sem a tam probuzeni sluncem. Některé holky se zdají i šťastné, a asi i doopravdy jsou. Dokázaly si zvyknout, těší se na návštěvu či „opušťák“, malují si přenádherný budoucí život a svým představám věří. Musí to být skvělé, protože realita je taková, že za půl roku, rok, jsou tady zpátky. Tohle já neumím, a tak zůstávám hluboce melancholická, žárlivá a naštvaná na jejich sněné štěstí. Člověka to vyčerpává, cítí se zahanbeně, že se toho veselí neúčastní.

Smutné a absurdní

Před sebou mám další bezútěšný víkend, čtyřicet osm hodin, které musím nějak přetlouct.

Smutek a naprostá absurdita vězení dokáže v člověku vzbudit násilnické a asociální sklony. Nemohla jsem připustit, aby mě ti lidé, ten systém, měli možnost změnit, dotknout se mého nitra a proměnit mě ve stejně zkaženou a zakrnělou bytost, jakými byly ženy kolem mě. Ony samy i většina bachařů.

Na patrech je celý den řev jak ve středověkém blázinci, ženský dvacet čtyři hodin řvou, nikdy to neutichá. Výkřiky hněvu a vzteku, proseb, žadonění, výhrůžky a nadávky, zní to jako křik nějaké zapomenuté části pekla.

V paralelním světě?

Většina lidí „tam venku“ v tom paralelním světě nebo v tom druhém? Kdo už se v tom nakonec má vyznat. Prostě většina lidí se na vás už nepřestane dívat jinak, pokud se dozví, že jste ve vězení strávili nějaký čas. Člověk má označkování, které s ním už zůstane do konce života.

U většiny lidí tady je to ale jinak. Není pro ně problém mít ve vězeňském systému kamarády, lidi, se kterými se znají zvenku, není pro ně nic neobyčejného mít tu členy rodiny. Pro ně je zkrátka vězení součástí běžného života, jednou jsou tam, pak zas chvíli venku, všude dobře.

V naší věznici zorganizovala dokonce paní ředitelka speciální vánoční setkání rodin na dvoře tak, aby se mohly potkat ty, které se v rámci zařazení do jiných budov jinak nepotkávají.

Ztráty bez nálezů

Ve vězení, pokud není součástí vašeho života, ztrácíte vše, co činí život hodnotným. Kolem typičtí muklové, typičtí proto, že člověk zpozoruje, jak strašně jsou si podobní, mají hrozně moc společného. Chamtivost, hněv, frustrace, chtíč, zášť, závist a žárlivost jsou hnacím motorem každého dne. Celou dobu, co jsem byla zavřená, jsem si snažila uchovat zbytky charakteru, zůstat slušná k ostatním, nehádat se jen pro uvolnění napětí a frustrace, držet slovo, a pokud mě někdo zklamal, už si ho nikdy nepustit k tělu. To není obvyklé. „Přátelství“ ve vězení fungují úplně jinak, vždy jde o „materiál – kávu, tabák, cukr a sušenou smetanu“, a to i v případě všech těch velkých lásek, které tam vznikají. Lesbou se stane každá druhá, a ještě je na to hrdá.

Jedeme v rytmu. „To nevadí, že jsi mě předevčírem okradla, dneska máme možnost vyrazit něco z toho blbečka Lily, takže všechno dobrý a zase nejlepší kámošky. Nebyla jsem ochotná přistoupit na to. Buď fifty-fifty v rámci možností, nebo nic. Ženský mne za to nenáviděly.

Vzpomínky, zvláště ty špatné, mají tendenci rychle odplouvat, mnohem rychleji, než by člověk kdy dřív tušil, ačkoli člověka změní a zanechají na něm nesmazatelné stopy. A zranění hluboko v duši, která se dají bagatelizovat, ale už nikdy se nezahojí. Tehdy jsem neměla sílu psát ani deník nebo nějaké zápisky, jen jsem se snažila uniknout do spánku, zkrátka „co prospíš, neodsedíš“, ale nyní mi přijde škoda, že jsem tolik momentů, které bych ráda vyprávěla, že jsem je úplně vytěsnila, protože jinak by pro mne nebylo reálné celé to unést.

Vrabčáček

„Čiriklo, nemáš trošku tabáku?“ „Denisko, nemám. Teda mám, ale jen tak tak, abych vydržela do balíku, víš, že nákupy nemám, že mi všechny peníze bere exekutor.“ Prosím tě, dej mi aspoň na cigaretu… nebo vajgly.“ „Ach jo, víš, že mi připomínáš dceru, jo, nějaký vajgly mám. Ale já si je taky schovávám a kouřím je.“ „Pojď se mnou.“ Ano, Denisa mi opravdu připomínala dceru, byla mentálně trochu pomalejší, byla jako dítě. Ale jinak fakt hodná, což bylo celkem výjimečné, bohužel skoro nikdy nic neměla, žila z toho, co jí kdo daroval, dala se jen těžko odmítnout. A „čiriklo“ v romštině znamená „ptáček, vrabčáček“, toho jsem jí připomínala asi křehkou postavou a věčně rozcuchanými vlasy.

Na oddělení ostrahových prvotrestů byla zajímavá směsice žen. Hodně jich sedělo za vraždu dítěte, proto nás ostatní patra nenáviděla pro jistotu všechny. Taky tu byly holčiny, naivní a mladé, které se někým nechaly ukecat k pašování drog. A za to jsou taky velké pálky. Většina holek tady měla tresty od 8 do 14 let. Byla jsem tam se svými 3 a ¾ lety celkem bílou vránou, možná, kdybych měla tresty jako ony, možná bych se taky změnila a přizpůsobila se životu tam. Ten krátký trest měl výhody i nevýhody zároveň.

Každopádně, na rozdíl od vazby, kde jsem opravdu vyváděla, hlavně s italskou pašeračkou Elizou, dávala jsem si teď alespoň částečně pozor. Jasně, že jsem chtěla vypadnout co nejdřív, i když mě ještě čekalo všechno možné, včetně pětileté podmínky! A 5 let je dost i pro běžného slušného člověka, a tak jsem se rozhodla znovu „žít“, až to vše uplyne…