Život v povídce s vintage patinou

Život v povídce s vintage patinou

Život je supermoderní a předepsaný interiérovým architektem nebo připomíná hromadu starého nábytku, zašlé listy knih a spoustu nostalgie. Věci, které se nás hluboce dotýkají, se vyjadřují jen těžko.

Sedět ráno sama v kavárně ve mě místo příjemných pocitů vzbuzovalo úzkost. Přitom prostředí bylo tak krásné! Pár designových stolků s kovovými kroucenými židličkami s příjemně vyčalouněným sedákem látkami hodícími se tak někam na zámek 18.století, příjemná jednobarevná markýza, spuštěná jen o kousek…

Život kavárny

Po levé straně byl dřevěný bar zahnutý do oblouku, za ním klasické zrcadlo a skleněné police na lahve s nejrůznějšími likéry. Barman byl skutečný sympaťák, vypadal, že má určitě absolvovaný barmanský kurz a že se sklenicemi a šejkrem dokáže skutečné divy. Teď však jen leštil umyté skleničky a hrníčky od kávy. Supermoderní kávovar, samozřejmě vévodil baru, stejně tak jako interiéru zrcadlo od Starka a reprodukce velmi, ale velmi známého díla francouzského malíře.

Objednala jsem si kávu, jako vždy ledovou, tedy nikoli Frappé, ale kávu se skutečným kopečkem vanilkové zmrzliny. Je to můj tajný test kvality kavárny. Pokud nemají klasické Ice Coffee se zmrzlinou, jak má být, už tam obvykle znovu nejdu. Nasypala jsem si do nápoje hromadu cukru a pomalu vychutnávala, občas jsem lžičkou zalovila pro kousek zmrzliny dřív, než se v horké kávě rozpustí. Chtěla jsem si začít plánovat den pomocí průvodce po Paříži a mého diáře, podle knížky o Paříži, kterou jsem si předtím dlouho doma nostalgicky četla, je tu spousta míst, které návštěvník nesmí opominout.

Měla jsem ale zvláštní pocit, pocit, jako když vás někdo sleduje, kouká vám na záda a možná přemýšlí, jestli vás odněkud nezná. Jasně, chápu ten pocit, třeba v Praze ano, ale v Paříži? A zas tak přitažlivá rozhodně nejsem, aby mě v kavárně okukovali cizí muži. I když… něco francouzského na mně prý je, to mi lidé říkali vždy, nevím, jestli se to týká vizáže, stylu oblékání a chování nebo pohledu, kterým se na věci dívám.

Každopádně mě ten pocit rozhodil, přestala jsem se soustředit a bála se otočit.

Život jako film

Proti své vůli jsem se začala nořit do vzpomínek, no, možná že spíš do reality. Je mi už docela dost let a často slýchám, že své možnosti zahazuji. Ano, možná jsem takový pocit měla někdy dřív i já, možná jsem měla i ambice, touhu vydělat hodně peněz a udělat kariéru… A přitom všem cítit hlubokou smysluplnost svého života. Až teď jsem zjistila, že takhle a dohromady už vůbec ne, ne, to opravdu nejde. A je mi líp, i když jsem si vlastně nikdy nesplnila to, co jsem chtěla.

Tedy až na Archieho. Mého mopse. Tihle psíci jsou tak oškliví, že není možné je nemilovat. Opravdu jsou spíše lidmi než psy. Archieho prostě miluji nade vše, ať už by to psychologové nazvali jakkoli: citová investice, neschopnost zvládnout samotu, útěk před sebou samotnou a bůh suď, co by tak ještě vyplulo na povrch. Jasně, ty ztracené a zatracené roky mi opravdu neprospěly. Je jich škoda.

Mrtvé roky

A bohužel se mi ty roky často vrací v podobě silné, bezdůvodné úzkosti a strachu. Strašného strachu. Cítím, že nejsem normální, že jsem vlastně ani nikdy normální nebyla a už také ani nebudu. Zvláštní. Na okolí působím hrozně pozitivně a povzbudivě, často se se mnou dávají do řeči cizí lidé. Někdy je to fajn, ale někdy cítím hroznou přetvářku, hranou nenucenou, vtipnou a inteligentní konverzaci. Přitom se paradoxně cítím naprosto autenticky. Zvláštní. Proč tedy takové pocity? Myslím, že je to proto, že mám starou duši. A že v hloubi sama sebe cítím, co to znamená být starý a osamělý. A že můj život je už příliš dlouhý.

Neotočím se. A co víc, zkusím se tvářit jako Francouzka! Denní noviny jsou k dispozici, i když jim nebudu rozumět, aspoň ale uvidím, zda na mě opravdu něco z Francouzky je nebo ne. Jestli mi tuto lež, tuhle stylizaci okolí zbaští… A pokud si bude chtít přisednout nějaký muž, budu dělat hloupou.

Vůně, krása a energie, kterou Paříž vyzařuje se stává částí duše. Město mě vtáhlo do sebe romantickou melancholií, která mi zranila srdce. Nebo se spíš otevřela staré rány. Přesto jsem si tím chtěla projít, nejela jsem sem proto, abych zbaběle utíkala. Čekala jsem na to, co dalšího mi město nabídne.

Paříže se nikdy nenabažíte, ale ani ona se nikdy nenabaží vás. Stále dokola a v nových scénářích a převlecích je vždy a za každou cenu svá, elegantní a na úrovni. A nutí vás být taky takovou.

Všechno špatné krása dokáže přeměnit v dobré. A kdybych si přeci jen někdy nevěděla rady, Paříž tu na mě vždy bude čekat!